Claire Denis patří mezi kontroverzní figury světového filmu, jelikož její nejznámější film Miluji tě k sežrání si před necelými dvěma dekádami vysloužil opravdu hodně nenávisti. Ostatně, od děl jedné ze zástupců hnutí New French Extremity se ani nic jiného čekat nedá. Dnes už je Denis přes sedmdesát, přesto se rozhodla natočit děsivé artové sci-fi o sexualitě. No, proč ne. A nutno dodat, že s docela explicitními scénami se nešetří ani v hlubokém vesmíru.

Sledujeme Roberta Pattinsona v další z jeho snah vymanit se ze škatulky upírského hezouna. Po divnowesternu Dáma a kinetickém tripu Dobrý časy hraje astronauta, který na lodi uprostřed vesmíru vychovává malou dcerku. Skrze vzpomínky se postupně dovídáme, že se jedná o loď plnou vězňů vyslanou do kosmu s cílem najít zdroje energie pro lidstvo. To se však samozřejmě jen tak nedaří a navíc jsou muklové vystaveni experimentům doktorky v hypnotickém podání Juliette Binoche, kterou zajímají leckteré detaily lidské sexuality. Ze zbytku posádky je ještě třeba zmínit Miu Goth, pro níž se jedná o další zvrhlou roli v už tak pořádně ujeté filmografii.

Claire Denis zdatně využívá nelineárního vyprávění, neboť si je dobře vědoma faktu, že standardní formou by příběh vydal tak na půl hodiny. Nikam se vážně nespěchá a divák má dost času nechat se okouzlit podmanivým vizuálem, který neoslní drahými triky jako spíš výrazně barevnou stylizací kontrastující se záměrnou sterilitou lodi, potažmo celého vesmíru. Jestli někdo umí vyprávět obrazem, jsou to Francouzi. Zároveň je snímek náročný na pozornost, neboť leckteré informace jsou předány značně neintuitivním způsobem. Je samozřejmě otázka, nakolik na tuto hru přistoupíte, ale pokud máte rádi podobné tvůrce jako Gaspar Noé, Francois Ozon nebo Bruno Dumont, jste s určitou nediváckostí už sžití.

Pár vpravdě znepokojujících scén však nevyváží nudu, která bohužel převažuje. Denis má dobře rozestavěné kulisy, leč přesto jen těžko obohacuje od začátku zjevné myšlenkové podhoubí. To, co nám filosofické sci-fi dokáží říkat už mnoho dekád, zde vlastně není nijak obohaceno, a tak se jedná jen o nově zpracovanou variaci na věčnou otázku po původu člověka. Co se stane, když ho vytrhneme ze společenských okovů? Jak se odlišujeme od zvířat? A tak dále. Denis nepokládá nové otázky a už vůbec nepřináší nové odpovědi, což zamrzí i v souvislosti s informací, že se režisérka snažila projekt dostat na plátno nějakých patnáct let. Pokud člověk neviděl žádný z filmů zmíněných pod hodnocením, jistě trochu té duševní potravy dostane; v opačném případě se ale dočká jen artově vypadající prázdnoty.