„Příběh z blízké budoucnosti,“ oznamuje titulek poté, co nás informoval, že se staré struktury v Japonsku hroutí a že brzy přijde velká změna. Tak začíná dystopická coming-of-age satira, která loni premiérovala ve vedlejší sekci benátského festivalu a od minulého týdne je k vidění v menších tuzemských kinech. A rozhodně stojí za pozornost, jelikož osvěžujícím východoasijským pohledem totiž zpracovává řadu aktuálních témat, přitom však nezapomíná na to, že v jádru vypráví příběh dvou mladíků na prahu dospělosti.

Snímek se důsledně vyhýbá tomu, aby jednoho z nich určil jako jednoznačného protagonistu. Juta a Kou se znají už od školky a společně s triem dalších přátel mají před maturitou na jedné tokijské střední škole. Do jejich dosud poměrně bezstarostného života však vstupují obavy z budoucnosti – a to jak té osobní, tak i celospolečenské.

Kou čelí kvůli korejským kořenům částečné ostrakizaci a pořádkové síly jej jakožto imigranta neustále podezírají. Mladík se přitom stále silněji bouří proti fašizujícím tendencím japonské vlády (v této vizi budoucnosti, jež je bližší, než by bylo příjemné si přiznat) a lhostejné mu nejsou ani environmentální otázky; obzvláště poté, co v aktivistických kruzích podobně smýšlející dívku.

Zato Juta se až doposud zvládl vyhýbat zodpovědnosti i péči o okolní svět. „Víš vůbec, co se ve světě děje? Zajímá tě něco jiného než hudba? Všichni umřeme a ty se u toho budeš dobře bavit,“ vyčítá mu Kou, jehož rizika spojená s dospělostí adekvátně děsí. Juta se však jen těžko smiřuje se změnami, probíhajícími všude kolem něj – jeden z kamarádů brzy odjede studovat za oceán, další dávali přednost milostným pletkám a dlouhodobě nejbližší Kou se rovněž začíná vzdalovat. Jutovy základní jistoty se otřásají v základech – stejně jako celé Japonsko, sužované stále častějšími zemětřeseními, díky nimž roste pravomoc stále autoritářštější vlády.

Náladu v širší společnosti pak reflektuje i mikrokosmos školy – není možné si před politickým děním zakrývat oči a tvářit se, že se nás netýká, jelikož i když třeba změny nepociťujeme přímo, chování politických špiček legitimizuje názory i činy v celé komunitě. A tak když vláda pod záminkou nutnosti bezpečí sahá k represivním opatřením, dláždí tím cestu k tomu, aby se totéž dělo i na školní půdě – včetně obdobné odezvy ze strany rebelující menšiny.

Právě Juta a Kou totiž stojí za drsným žertíkem, který odskáče milovaný sporťák ředitele školy, jenž se následně (po vzoru premiéra) rozhodne v instituci zavést kamerový systém využívající umělé inteligence pro identifikaci i trestání studentů kvůli rozmanitým prohřeškům. Nad názvem systému Panopty by Michel Foucault jistě zaplesal, z hlediska vyprávění však toto provedení mikro-společnosti dohledu zůstává jen jedním z řady naťuknutých nápadů, kterými celovečerní debutující režisér a scenárista Neo Sora rozhodně nešetřil. A třeba i xenofobie vůči korejským imigrantům a dalším menšinám dostává poměrně hodně prostoru na to, jak málo se z ní pak vytěží.

Nakonec to ale není zdaleka takový problém, jak by mohl, jelikož navzdory unikavosti některých dílčích scén je snímek dohromady emočně zcela srozumitelný. Znázornění přechodu z dětství do dospělosti prostřednictvím měnících se hodnot a zborcených jistot v přátelství dvou sympatických (a neherci ztvárněných) postav funguje velmi dobře, čemuž napomáhá i neustále přítomná vypravěčská hravost či občasné experimentování s kamerou a mizanscénou.