Režisér a scenárista Georgi M. Unkovski, absolvent pražské FAMU, to se svým debutem dotáhl až na Sundance, z něhož si odvezl hned dvě ceny. Díky jeho napojení na tuzemskou kinematografii štáb čítá i několik českých jmen, jde přitom o ryze evropskou festivalovku, která navíc dalece přesahuje své zasazení do severomakedonské vesnice – na příběh dospívajícího Ahmeta se i díky (na debut nadstandardně) jisté režii napojuje velice snadno.

V prvním záběru vidíme rozvernou variaci na antický chór v podobě několika vesničanek, které poněkud nesouvisle naznačují dřívější existenci ženy, jež milovala hudbu. Vzápětí se seznamujeme s patnáctiletým Ahmetem, který po své zesnulé matce lásku k muzice podědil, jeho okolí však pro tuto vášeň příliš pochopení nemá. Platí to především pro Ahmetova přísného, tradicionalistického otce, který před synovým vzděláním (natožpak věnováním se zálibám) upřednostňuje Ahmetovu výpomoc na ovčí farmě.

Mladík však nemusí hlídat pouze dvě desítky ovcí, nýbrž i malého bratříčka, jenž po smrti matky oněměl. Otec ho proto vozí k místnímu léčiteli a zarputile ho tak vystavuje vcelku pochybným praktikám. A jako kdyby Ahmet neměl dost starostí s neuspokojivou rodinnou situací, zamiluje se do dívky ze sousedství, jež má být na popud obdobně autoritářského otce proti své vůli brzy provdána.

Základní náčrt příběhu tedy evokuje vcelku rutinní drama o dospívání, v němž musejí mladí hrdinové najít sebe sama a postavit se nepřející, náboženstvím a tradicemi svázané komunitě. A o to v jádru pochopitelně také jde, přičemž nechybí ani ponaučení, že rodiče, kteří nakonec dovedou překročit svůj stín, reflektovat své činy a naučí se naslouchat, o vztah se svými dětmi nepřijdou, zatímco ti zaslepení skončí v zákopech mezigeneračních bojů. Snímek (nazvaný podle ambicí protagonisty ohledně pouštění hudby pro taneční vystoupení své vyvolené) však má v záloze dva trumfy, jimiž z nabídky podobných děl přece jen vystupuje.

Tím prvním je promyšlená vrstevnatost díla, jelikož nelze pochybovat o tom, že v Unkovskiho vyprávění má každý detail své místo. „Bude mluvit, až bude chtít!“ brání Ahmet svého mutistického bratra před nátlakem otce, a přitom je jasné, že bojuje tak trochu i za sebe. Mladá generace snaživě hledá svůj hlas, chce být slyšet a měnit zaběhlé pořádky; hudebně-taneční osvobození mladých je však místy snímáno i z větší dálky, z níž jsou snahy teenagerů sotva rozeznatelné. Jakkoli se Ahmet a jeho láska Aja pokoušejí vymanit z davu a zaujmout odlišnou perspektivu od předchozích generací, jde o marný, nevyrovnaný boj – což Unkovski zhmotňuje prostřednictvím čitelné, přesto sympatické a okouzlující symboliky.

Oproti zádumčivějším, v trudně bezvýchodné atmosféře se utápějícím coming-of-age dramatům navíc DJ Ahmet útočí nenuceným, místy poněkud bizarním či záměrně trapným humorem. Ten ze seriózního díla nedělá ztřeštěnou komedii, dílo však nezapře určitý nadhled a odstup, což výsledku dodává na životnosti a přístupnosti. Témuž prospívá i chytlavá hudba a neokázalá, přesto podmanivá nakouknutí do makedonské krajiny.