Pokud čtete pravidelné Thomasovy reporty o tuzemských tržbách, dobře víte, že české filmy to letos nemají v kinech snadné. Diváky si hledají poměrně obtížně, a to bez ohledu na své kvality. Další na řadě jsou Hádkovi, jejichž trailery lákaly na pořádnou porci klasické české fackovačky. Kdo ale čekal povrchní frašku s lidovým humorem, bude možná příjemně překvapený. Vojtěch Moravec nám totiž po Matkách servíruje překvapivě dobře fungující satiru přebírající pomyslný štafetový kolík od Vlastníků a nechává nás nahlédnout za oponu typické české rodiny jakožto společenského fenoménu, kde nic není, jako by mělo být.

Úmrtí v rodině je většinou smutná věc. Jakmile však dojde na dělení majetku, jdou emoce stranou, protože se přece nenecháme okrást, ne? Rodinné vztahy se v tu chvíli začnou natahovat jako na skřipci a na povrch vyplouvají dávné křivdy, nejrůznější žabomyší spory a kruté hádky. A o ty jde v Hádkových především. Pokud jste se někdy s někým opravdu chytli a do krve pohádali, možná jste si zpětně uvědomili, jak spletité situace během hádek vznikají a jak velkou spotřebu munice konflikty ve skutečnosti mají, přičemž logické argumenty poměrně záhy dochází a jsou nahrazeny nekonvenčním střelivem iracionality a improvizace. „Nechci se hádat,“ tvrdí v jedné scéně Jakub Prachař a tahle věta by se měla tesat do kamene, protože zazní snad v každé hádce.

Vojtěch Moravec a Sandra Nováková nám servírují scénář, který by se mohl stát učebnicí anatomie hádek jako takových. Dva manželské páry, čtyři vycizelované archetypy lidských kreatur. Kráska bez intelektu (přirozená Sandra Nováková), distingovaný podpantoflák (uvěřitelný Jakub Prachař), uječená trhovkyně (skvělá Jitka Čvančarová) a tichý agresor (klasický Hynek Čermák). Všechny postavy jsou načrtnuty jasně, možná snad trochu kýčovitě, ale jelikož se předehra omezuje pouze na několik málo scén, než nastoupí těžké dělostřelectvo lidské nesnášenlivosti, není to na škodu. Film má totiž zatraceně velkou kadenci a v křížové palbě na vás sype jednu hádku za druhou ve stylu všichni proti všem. A když se začne zdát, že dál už to snad ani nejde vyhrotit, zařadí autoři vyšší rychlostní stupeň.

Celý děj se přitom odehrává v několika málo místnostech malého panelákového bytu, kde se rozpoutá místy až mýtická bitva nabitá emocemi zoufalých malých českých lidiček, co nechtějí nic jiného, než trochu respektu a uznání. A třetinu bytu, samozřejmě. Kamera si naštěstí dokáže se stísněným prostorem skvěle poradit a dívá se na rodinné běsnění z velice zajímavých úhlů se smyslem pro detail. Paneláková tragédie všedního dne je divákovi servírovaná jako pitva mezilidských vztahů, kdy každá hádka odkryje jednu společenskou vrstvu rodinného torza. Realističnost probíhajících emocí je navíc podtržena drobnými detaily ze sídlištního života, jako jsou zvuky od sousedů, nástěnka s rozpisem služeb nebo samotné vybavení bytu, v němž se dědeček ještě nedávno těšil na návštěvu svých vnuků. 

Jak se postupně prohlubuje absurdita rodinné mizérie, začne stoupat i spotřeba alkoholu a krvelačnost jednotlivých střetů v uličkách mezilidských vztahů. Nikdo si už nebere žádné servítky, na ohledy není čas a když už dojdou i ty nejubožejší argumenty („Tady vůbec nejde o pravdu!“), přijdou na řadu facky. Vše doprovází ironický hudební podtext Ondřeje Gregora Brzobohatého, jenž společně s dějem graduje v monstrózním finále hromadné rvačky, co tomu všemu nasadí korunu krále Ubu. O vlídnější tvář a usmíření se v samotném závěru pokusí tatínek v podání Ondřeje Pavelky, jeho srdceryvný projev ovšem pranic nezmění na povaze rodinných příslušníků. Katarze se nekoná, jede se dál. 

Přehrajte si trailer Pokud to ve filmu někde skřípe, jsou to občasné zbytečné chyby v logice chování postav a přešlapy proti načrtnutým charakterům. Někomu by to možná mohlo celé přijít až příliš absurdní a uměle vyhrocené, jenže si dovolím tvrdit, že o to tady jde – nastavit zrcadla. Ukázat, že v každém z nás je kus Hádkových. Jak moc, to už si musí každý posoudit sám. A jsem připravený se o tom s vámi klidně pohádat.