Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. Lehce dadaistický text písně Jiřího Suchého velmi přesně vystihuje podstatu filmu F. A. Brabce z roku 2021 o štěněti jménem Gump, z něhož vyrostl moudrý psí společník a průvodce světem lidí. Film s podtitulem „pes, který naučil lidi žít“ opíral svou popularitu o prostý fakt, že Češi jsou národem pejskařů a svým pejskům rozumí víc než kdekoli jinde na světě. Ostatně dva miliony psích mazlíčků a druhé místo v počtu psů na 10 obyvatel v Evropské unii je toho důkazem. Návštěvnost přesahující 200 tisíc platících diváků a celkové tržby z kin nad 25 mil. Kč pak znamenaly absolutní jistotu pokračování. A dočkali jsme se.

Pokud jste viděli první díl a souhlasili jste s Rimsyho pětkovou recenzí, nemusíte číst dál a do kina buď půjdete, nebo se mu vyhnete obloukem. O dvojce lze totiž říct vesměs to samé, co o jedničce. Samotný nápad natočit film o skutečných psích hrdinech s pohnutým osudem je chvályhodný a resumé jejich osudů před závěrečnými titulky byl asi ten nejdojemnější moment z celého filmu. Jinak to bylo velké milé nic zabalené do přepálené expozice kamery F. A. Brabce oscilující mezi katalogovými záběry a kýčem. Zvolený vizuál s jásavými barvičkami byl úměrný tomu, co mělo být považováno za děj, ale ve skutečnosti šlo o pouhé rozpohybované obrázky se čtyřnohými a dvounohými aktéry. Nad tím vším se vznášel hlas Ivana Trojana, moudře promlouvající k divákovi skrze kaštánkové oči ústředního ušatého protagonisty. A byly to proslovy moudré a ještě moudřejší, při kterých se musel každý pejskař tetelit blahem.

Druhý díl navazuje přesně tam, kde skončila jednička – Gump se shledal se svým páníčkem Bédou (Bolek Polívka) a žijí spolu šťastně na faře Zbigniewa Czendlika. Jenže smrt bodrého starce vyšle Gumpa na další životní pouť, konkrétně k Richardu Krajčovi, aby ho naučil žít a zažil s ním spoustu nových dobrodružství. Takhle na papíře to zní ještě celkem nadějně, ale věřte mi, o ději se tady skutečně nedá mluvit. Sledujeme jednu scénu za druhou, posloucháme Gumpova moudra, kocháme se novými zvířátky (včetně prasátka a kohouta!), odškrtáváme si návrat oblíbených herců z jedničky v jejich epizodních rolích (veterinář Roden, majitelka útulku Boudová) a přemýšlíte, jak mohla Vica Kerekes s Richardem Krajčem otěhotnět, když se scénář ani neobtěžuje nějak prokreslit jejich vznikající vztah. Jako kdyby vše, co se děje na plátně, mělo být podružné, protože prim tady hraje Gump a jeho věčný komentář o myších a lidech. Gump běhá, Gump skáče, Gump komentuje.

Jediné, čeho jsme se v jedničce naštěstí nedočkali, byl okamžik, kdy by Gump začal promlouvat k lidem. Lidskou řečí. Jeho komentáře sice místy vyvolávaly zdvižené obočí, ale zůstávaly vyhrazené zvířecí mysli. Ostatně kdo ví, třeba nás ti naši čumáčci a chlupáčci skutečně rozebírají s dovedností zkušeného kulturního antropologa. Ve dvojce k tomu ale nakonec dojde, a to je rána pod pás. Filmy, kde zvířátka mluví s lidmi, jsou úplně jiná kategorie než filmy o opuštěných pejscích. Tato zjevná pohádkovost katapultuje hranici trapnosti za jakýkoli myslitelný perimetr.  Proč najednou začal Gump ke Krajčovi promlouvat? Navíc telepaticky? Protože se to hodí do scénáře. Můžete na tom postavit dalších několik scén a zaplnit je různými vedlejšími postavami, jako je nebohý Štěpán Kozub v roli vychytralého šmelináře. Jeho vtípky a pitvoření sice zapadají do celkového nerealistického konceptu, ale i na něj mi to přišlo moc. A v jedné scéně sáhli autoři dokonce k metahumoru, když postava Richarda Krajča zpívá v autě písničku Richarda Krajča, linoucí se z rádia. Richarda Krajča si vůbec užijete dost a dost, včetně jeho holé zadnice. Na druhou stranu to díky svému charismatu celkem s přehledem utáhne, ačkoli je na něm vidět, že má o své roli ve filmu jasno.

Otravná a věčně se opakující hudba Jana Jiráska z prvního dílu byla nahrazena hudbou Ondřeje Gregora Brzobohatého a na pár minut budete za tu změnu rádi, protože dodá dronovým záběrům intenzivnější a hřejivější pocit při audiovizuální oslavě českých luhů a hájů. Bohužel se brzo omrzí stejně jako ta Jiráskova, byť ne natolik, aby vás to donutilo opustit sál. A víc se toho asi o druhém Gumpovi nedá napsat. Je škoda, že tak divácky atraktivní téma, jako jsou pejskové, skončilo tak tristně nevyužito. Takoví Vocasy na tripu by mohli vyprávět. Ale na druhou stranu – jestli to potěší nějaké ty páníčky, co mají tendenci se svými čtyřnohými kamarády moudře rozmlouvat, svůj účel to splnilo. Jenom v tom nehledejte víc, než tam ve skutečnosti je. Zkrátka taková Dášenka pro nové tisíciletí.

Nejste-li pejskaři, pusťte si Na pivu s Civalem s Kocourem.