Taky se vám občas stane, že narazíte na recenzi nebo krátký komentář k snímku, o kterém jste nikdy předtím neslyšeli, ale po přečtení máte rázem pocit, že to bude ten nejlepší film pro vás a vaši momentální náladu? Sám to zažívám poměrně pravidelně, málokdy je tomu však u nových počinů. A když, tak se jedná většinou o okrajové věci, buď nějakou festivalovou ameriku, na kterou pak čekám půl roku, než dorazí na digitální platformy, nebo evropskou tvorbu, která taky nejdřív oběhne všechny festivaly, a teprve pak se jí *možná* dočkám v malých kinech. Celý tenhle úvod každopádně píšu, protože tak trochu doufám, že by se Fucking Bornholm mohl stát přesně tímhle pro vás.

Film polské režisérky Anny Kazejak vypráví na první pohled vcelku obyčejný příběh dvou rodin, které spolu vyrazí na idylickou dovolenou na dánský ostrov Bornholm. Jak už jste ale nejspíš z názvu vytušili, věci se nebudou odehrávat úplně tak, jak by si všichni přáli. Snímek svým stylem a tématy trochu připomíná loňského Nejhoršího člověka na světě, akorát místo mladé single hrdinky dostáváme starší vdanou Maju (Agnieszka Grochowska), jejíž manželství je tak trochu v mrtvém bodě, většinu času jí navíc zabírá péče o děti, a k tomu všemu je nesvá z nové mladší přítelkyně svého kamaráda Dawida, která na dovolenou vyrazila místo jeho bývalé manželky, její kamarádky. Pak se navíc stane něco, co spustí řetězec čím dál absurdnějších událostí, které otřesou a zásadně pozmění vztahy všech hlavních postav.

Ve své podstatě je Fucking Bornholm docela hezkou ukázkou manželského vystřízlivění, které se místy tváří jako komedie, jenom aby záhy přešlo do depresivního dramatu, z něhož se pak zase vrátí k té komedii. Kolotoč emocí nejen hlavní hrdinky má nicméně po celý čas slušné tempo, prakticky nula hluchých míst, a málokdy dokážete předpovědět, co se stane za pět minut. Ve své snaze vykreslit rozdíly mezi mužským a ženským vnímáním totožných událostí a ukázat divákovi, kam až může zajít taková vdaná žena-matka, jejíž tolerance bullshitu již dávno přetekla, pak sice režisérká dělá z postav mírné karikatury, jejichž chování se může zdát místy extrémní, díky skvělým hereckým výkonům všech zúčastněných a zejména Grochowske ale Fucking Bornholm nikdy nezahodí šmrnc, ani krásně groteskní atmosféru, která se celkem jasně veze na úspěchu obdobných severských dramat mezi nimiž vyniká zejména tvorba Rubena Östlunda (jehož letošní novinka Trojúhelník smutku je ale přece jen vypilovanějším dílem). 

Film si pomáhá tradičními řemeslnými postupy, jako zapojením klasické hudby k podtržení celkového chaosu, v zásadě je to ale spíš ukázka toho, že režisérka rozumí, co je dnes moderní, a zvládá to ve svém filmu úspěšně mixovat. Asi jako když Jiří Havelka točil Vlastníky, kteří vlastně svým hašteřením nejsou hrdinům Fucking Bornholm taktéž příliš vzdálení. V neposlední řadě pak film potěší i nejedním střetem Poláků se Skandinávci, který vystihuje vtipnou kulturní nevraživost mezi těmito národy. Jsou to ale právě detaily a drobnosti jako tohle, které film zacelují a činí jej o něco komplexnějším, než je u tohoto žánru většinou zvykem.

Přehrajte si trailer Polské drama u mě ovšem zvítězilo zejména proto, jak hluboce lidské umí být navzdory tomu, že jeho postavy působí mnohdy směšně či otravně. Pod vrstvou bizarních a čím dál více gradujících konfliktů totiž vypráví o lidských vztazích tak, jak zkrátka jsou, a jak je nejspíš znáte ze svého života i vy sami. Možná ne úplně v roli matky po čtyřicítce, přesto vám ale její problémy budou dobře, a možná dokonce i lépe známé než problémy, které zažívala půvabná Julie v Nejhorším člověku. Minimálně já jsem to tak měl, a o to víc jsem pak Bornholm za jeho trefování se do současných vztahových struktur ocenil.