Dánský zástupce získal na minulém oscarovém předávání nejcennější filmařskou sošku, což k jeho následovníkovi automaticky přitahuje nemalou pozornost. Oproti černohumornému dramatu Chlast se však letošní vyslanec do filmových bojů pyšní zcela odlišnými kvalitami. Jako první v historii se totiž drama Utéct vedle nominace za zahraniční film dostalo také do užšího výběru nejlepších animovaných filmů i dokumentů. Jak je něco takového vůbec možné?

Sluší se zmínit, že projekt z producentské stoličky projekt zaštítili Riz Ahmed a Nikolaj Coster-Waldau, což společně s premiérou na loňském festivalu Sundance posloužilo jako mediálně výrazný základ pro desítky rozličných ocenění, které snímek získal. Kombinace jímavého příběhu afghánského uprchlíka, který se musí vyrovnávat se svou homosexuální orientací, s pestrou směsicí filmařských postupů a forem je evidentně velmi atraktivní a trefila se do doby, jež podobným typům filmům svědčí. Byla by ale škoda snímek redukovat na „pouze“ zdařile vykalkulovaný produkt.

Dánský dokumentarista Jonas Poher Rasmussen už má za sebou několik dokumentů, kterým se větší mezinárodní pozornosti nedostalo. To však neplatí o tomto díle, v němž vycházel ze série důkladných rozhovorů se svým spolužákem ze střední školy. Ten se od ostatních dánských dětí výrazně odlišoval, jednalo se totiž o afghánského uprchlíka, jehož celá rodina byla zavražděna. Afghánistán se totiž od konce 70. let stal dějištěm občanské války, dirigované mocenskými zájmy Sovětského svazu i USA.

Uprchlík s pseudonymem Amin tedy Rasmussenovi odvyprávěl svůj barvitý životní příběh, během něhož se snažil s matkou a několika sourozenci uprchnout z Afghánistánu do Ruska a následně do kontinentální Evropy. Aby těch problémů nebylo málo, Amin postupně objevoval i svou homosexualitu, jež v muslimském kontextu znamená pravděpodobné zavržení rodinou a přímé ohrožení života.

Aminovi se postupem času podařilo dostat do Dánska a zahájit úspěšnou akademickou kariéru. Našel si partnera, s nímž plánuje budoucnost. To vše se dozvíme hned zkraje snímku, přesto po jeho skončení zůstává určitá pachuť. Amin se totiž bude do konce života vyrovnávat s vykořeněností, nekonečným hledáním bezpečného domova, který nutkavě potřebuje, zároveň se jeho vytvoření v přijímajícím dánském prostředí vyhýbá, neboť žije v neustálém strachu, že mu tento opěrný bod bude (opět) uzmut.

Kostru Rasmussenova dokumentu tvoří audionahrávky pořízené s Aminem, které podbarvuje jak archivními záběry z reálného dění v Afghánistánu, tak i několika druhy animace – v souladu s konkrétností či naopak rozostřeností dané vzpomínky sledujeme nejasně hrozivé i hravě přímočaré výjevy, navíc obohacené neustálým přeskakováním mezi časovými rovinami. Tyto proměny stylu i vyprávění zajišťují, že si snímek udržuje tempo i v pasážích, kdy příběh přešlapuje na místě.

 
Přehrajte si trailer Ba co víc, postupně se ukazuje, že jádrem snímku není převyprávění náročného životního osudu, nýbrž zprostředkování specifického prožitku. Emoce paradoxně fungují nejsilněji v momentech protagonistova objevování vlastní sexuality, kdy v podkresu zní dobové hitovky od Daft Punk, Roxette či a-ha. Jakkoli totiž může konzervativním mravokárcům homosexuální linka přijít jako nadbytečná úlitba zisku festivalových cen, právě ona celý příběh posouvá na osobnější a napojitelnější úroveň: Už se totiž nebavíme jen o složitém osudu generické lidské bytosti, nýbrž o útrapách skutečně existujícího člověka, překypujícího tužbami, obavami, myšlenkami a pocity, jaké má každý z nás.