Michael Mann nikdy nevyhrál Oscara, ale natočil Posledního Mohykána, Nelítostný souboj nebo Insider - Muž, který věděl příliš mnoho. Svoje místo mezi legendami si vybojoval  už dávno a zvládá to i bez sošky. Jenže vloni mu bylo osmdesát let a to je věk, kdy už jen málokdo dokáže odvádět takové výkony jako zamlada. A nezáleží na tom, jestli mluvíme o režisérech, atletech, kuchařích nebo řidičích lanovky. Mann ovšem svého Ferrariho chystal dvacet let a něco jako věk ho tedy nemůže zastavit. I když možná by bylo lepší, kdyby se tak stalo. 

V předchozím odstavci jsem napsal „Ferrariho“ a ne „Ferrari“ a to je dost důležitá věc, kterou byste si měli uvědomit, než vyrazíte do kina. Novinka Michaela Manna totiž není o slavné automobilce, ale o jejím zakladateli. A na auta, závodění, rivalitu za volantem a podobné věci tu dojde víceméně jen sporadicky. Ferrari však není ani klasický životopis ve stylu „život a dílo génia“. Ve skutečnosti jde o komorní drama odehrávající se během pouhých několika měsíců, kdy automobilka Ferrari krachuje a manželský vztah jejího zakladatele a jeho manželky Laury na tom není o nic lépe. Před nedávnem jim totiž zemřel syn a oba se s tím vyrovnávají po svém. A bohužel nepříliš zábavným způsobem. 

Ferrari: FOTOGALERIE

Počítám, že si Mann a scenáristická dvojice Troy Kennedy Martin a Brock Yates nic nevymýšleli a vycházeli z událostí, k nimž v italské Modeně v padesátých letech došlo, ale možná si měli uvědomit, že v tomhle případě by nějaká autorská přidaná hodnota nebyla od věci. Enzo Ferrari se totiž s pracovní i osobní krizí vyrovnává tím, že se uzavře před celým okolím a zaměří se na práci a stane se z něj nepřístupný člověk, jenž emoce prakticky nevyjadřuje. Ani když po něm střílí manželka, ani když se jeho nejlepší řidič zabije na okruhu. Do jisté rozumím rozhodnutí udělat z hlavního hrdiny skoro až ledovou bytost. Jenže  když si vedle sebe dáme hrdinu, kterému se nelze až na výjimky dostat pod kůži, přidáme v podstatě nepříliš zajímavý příběh a občas i docela pomalé tempo, moc zábavný film z toho vylézt nemůže. 

Navíc Adam Driver hrát umí, o tom se s nikým hádat nechci, tady se má ovšem tvářit jako šedesátník a upřímně mnohem raději bych v hlavní roli viděl někoho jako je Daniel Day-Lewis nebo Christian Bale. Lidi, kteří dovedou působit odtažitě a v ten správný moment zpracovat emoce bublající pod jejich maskou chladnokrevnosti. Na tuhle ligu Driver herecky ještě úplně nemá a Mann mu tady nepomáhá, respektive pomáhat nechce. Emoce by tu měly obstarávat Penélope Cruz a Shailene Woodley a obě se snaží, ale většinu času působí filmový Ferrari i Ferrari jako film jako podívaná, která jednoduše nechce jít divákovi naproti a láká ho na nějaké tajemství nebo konflikt bující pod povrchem, přičemž se s postupujícími minutami ukazuje, že to tajemství a konflikt vlastně moc zajímavé nejsou. 

Většinu novinky Michaela Manna tak tvoří komorní drama. Hezky natočené, solidně odehrané, ale celkově dost banální. A pokud vyrazíte do kina na auta a závody, prvních devadesát minut budete pravděpodobně trpět. Poslední čtvrtina to napraví, nečekejte však, že závod Mille Miglia nabídne zážitek srovnatelný s dejme tomu Rivaly nebo Le Mans '66. Mann odvedl jako režisér akčních scén výbornou práci, krásně to celé vypadá a ještě líp zní, ale závod je natočen poměrně konzervativně a starosvětsky. Což samozřejmě nemusí být nutně chyba, ty oblety hor, kolem nichž se prohánějí auta, adrenalinové souboje o to, komu dřív rupnou nervy a brutální finále vypadají skvěle. 

Zároveň se právě při závodech definitivně potvrdí hlavní problém filmu. Okolo aut a Mille Miglia se motá spousta potenciálně atraktivnějších postav, ať už to jsou stárnoucí řidič, mladý talent, jenž dostal o Ferrariho šanci, nebo šéf konkurenční stáje Maserati. Jenže jejich příběhy, vztahy, konflikty nebo osobní a profesní překážky, které musí překonat jsou tu jen lehce naznačené a Mann od nich vždycky raději uteče k nudnému Ferrarimu a jeho zamračenému ksichtu. Je to velká škoda, protože minimálně nováček za volantem Alfonso De Portago a veterán Piero Taruffi mají i na malém prostoru mnohem zajímavější příběh než jejich stájový šéf v celém filmu. 

Přehrajte si trailer Celkově je nový a vzhledem k věku dost možná poslední snímek Michaela Manna docela velké zklamání. A překvapí fakt, že zklamává spíš jako vypravěč než realizátor, protože Itálie padesátých let, závody, kostýmy, zvuk i kamera jsou parádní. Bohužel ty dvě hodiny se vzhledem k nezajímavému hrdinovi a jeho nezajímavému příběhu dost táhnou a do cíle tak film nakonec nedojede s velkou pompou, ale spíš se tam unaveně unaveně dokodrcá a na potlesk bude čekat marně.