Co říct hned na úvod, abych vás nesvedl na scestí. Chtělo by se mi doufat, že si o průběhu čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans léta páně 1966 nic nezjistíte a půjdete rovnou do kina. Je to tak vůbec nejlepší, protože spoilerovat si u sportovních filmů výsledky nikdy nepřinese nic dobrého. Ale zároveň chci ujistit petrolheady o tom, že i kdyby měli v hlavě celou soupisku všech vytrvalostních závodů na světě a jezdecká esa znali podle obličejů z oblíbeného pexesa, stejně jim Le Mans ‘66 udělá radost. Možná dokonce takovou jako před pár lety Rivalové. Ano, je to odvážný metr, protože Howardův film tehdy v žebříčku nejlepších filmů roku nečekaně zabodoval.

Mangoldova chlapská story má stejné ambice a na diváky vyrukuje nejen s napínavým příběhem, ale s vlastními hereckými esy. Christian Bale se po obtloustlém Dicku Cheneym během pár měsíců proměnil ve vyhublého pilota Kena Milese. Je to další z obdivuhodných proměn, ale nemyslete si, že Baleova dřina probíhala jen civěním do prázdné ledničky - brilantně napodobuje Milesovu vznětlivost, jeho mluvení na půl pusy i nejrůznější tiky. Navíc má spolehlivého parťáka v podobě Caitriony Balfe, která hraje jeho manželku, neuvěřitelně cenný a v důsledku nepřehlédnutelný ženský element v příběhu plném benzínem nebo inkoustem smrdících chlapů. Matt Damon jako Carroll Shelby to má trochu těžší. Skutečnému Shelbymu se nepodobá ani za mák (tady by lepší práci odvedl třeba Josh Brolin), ale trhá svůj part srdíčkem a ta bromance mezi dvěma nesourodými pardály - šéfem stáje a jeho nejlepším závodníkem, co má v zadku víc nervových zakončení než všichni ostatní v mozkovně, je dokonale hmatatelná.

Le Mans ´66: FOTOGALERIE

Tady se ostatně film nejzásadněji liší od Rivalů. Shelby a Miles totiž táhnou za jeden provaz, i když by se občas nejradši uškrtili, a v hlavní dějové linii nestojí jen proti nafrněným pilotům od Ferrari a jejich šedé eminenci, samotnému Enzovi Ferrarimu, ale hlavně proti nekonečné byrokracii automobilky, která je do války pod šachovnicovými praporky vysílá. Když mluvím o chlapech nasáklých benzínem a inkoustem, pomyslně tak kreslím zákopy, jimiž cesta do Le Mans vede. Mechanici a inženýři vs. cifršpioni a management. A aby to nebylo tak černobílé, je i na straně kravaťáků pár vizionářů. Mohli bychom jmenovat hned několik herců - Jon Bernthal nebo Josh Lucas mají skvělé role ušité na míru jejich talentu, ale je to relativně neznámý Tracy Letts, jinak též autor několika divadelních her, majitel Pullitzera a manžel herečky Carrie Coon, kdo září nejvíc. Letts jako úspěšný scenárista dokonale pochopil potenciál Fordovy postavy a ukradl si veškeré scény pro sebe. Sledovat ho při práci je požitek. A protože je právě Henry Ford II. tím rozhodujícím těžítkem na vahách osudu, jsem za tuhle mimořádně šťastnou volbu vděčný hned dvojnásob.

Le Mans ‘66 má dvě a půl hodiny a už z principu nemůže mít podobný tah na bránu jako Rivalové. Dokáže ovšem diváka stejně přesvědčivě vtáhnout do atmosféry dobového závodění. Šedesátá léta nebyla smrtonosnou disciplínou jen ve Formuli 1, ale i ve vytrvalostních závodech. A francouzský okruh de la Sarthe, kde se Le Mans jezdí, byl pro mnohé jezdce i fanoušky opravdovou Mekkou. Mangold buduje svůj svět trpělivě a nechá diváka nasát atmosféru závodních víkendů i piplavého a mnohdy bolestivého vývoje samotných vozů. Spravedlivě dělí čas mezi Shelbyho i Milese, ale není pochyb o tom, že i díky rodinnému úhlu je Le Mans ‘66 právě o Milesovi. Britský bouřlivák, který dal každému všechno sežrat, ale za volantem byl pánbůh. Mnohokrát si během filmu budete říkat, jak je možné, že tuhle story ještě nikdo nezfilmoval. A mnohokrát budete děkovat, že si tahle látka počkala právě na Mangolda.

Bezchybné vedení herců si totiž podává ruku s dokonalým řemeslem. Závodní scény měli na starost choreografové zodpovědní třeba za Baby Drivera a dostali od produkce naprosto volné ruce. Jediným zadáním bylo, že musí závody vypadat co nejrealističtěji. Kde to šlo, tam byly použity praktické triky, ale protože analogový feeling McQueenova Le Mans z roku 1971 v dnešních podmínkách dost dobře napodobit nelze, bylo by bláhové čekat absenci CGI. A přesto Mangold díky skvělé kameře, tepavému soundtracku a žiletkovému střihu dokáže jakékoliv přechody od skla a plechů k jedničkám a nulám dokonale zamaskovat. Pocit neustálého nebezpečí a jízdy na hraně je tak věrohodný, že budete lomcovat opěradly sedaček. Už jsem řekl, že byste měli jít do sálu s Dolby Atmos? Za dvacku navíc je to jako kdybyste svému vozu dopřáli závodní výfuk. Za tuhle investici vám vaše uši poděkují.

Neutuchající tempo je dáno také tím, co všechno musel Mangold vypustit. Během těch tří sezón, kdy se Ford honil za rudými zadky řvoucích Ferrari, se toho totiž stalo tolik, že by z toho šla uplést i desetidílná minisérie. Plná cizokrajných jmen, značek, konexí a souvislostí, v nichž by se běžný divák ztratil. Mangold se ale nesnaží problematiku závodění divákovi předžvýkávat. Miles tak hned ve své úvodní scéně seřve rekreačního majitele sportovního vozu za to, že nemá sebemenší tušení, jak jeho auto funguje, a problém s motory, přehříváním, otáčkami a dalšími aspekty vývoje závodních vozů je poměrně bez servítků řešen bez ohledu na technické znalosti diváků. Co se týče souslednosti je ale řada událostí zkrácena, vynechána nebo zpřeházena. Někým, kdo moc dobře věděl, kde něco seškrtat. Výsledkem je napínavý příběh s jasným cílem, který zachovává původní poselství i fakta.

Pro analfabety, co nepoznají Forda od Ferrari a závodění si spojují jen s automobilovými honičkami Jamese Bonda, je tu naštěstí ono špičkování mezi Shelbym a Milesem, závodníky a účetními, Fordem a Ferrari. Jednoduché a srozumitelné motivy podané s koňskou dávkou osudovosti a strhující kulisou fotogenických závodních mašin.

A to je ostatně důvod vysokého hodnocení. Mangold dokazuje, že se silné lidské příběhy schovávají v každém odvětví. Jasně, zlatá éra závodnických es je na podobné story a charaktery neuvěřitelně bohatá a Le Mans 1966 patří ve vytrvalostním závodění ke stejným pojmům jako Nagano nebo Lake Placid v hokeji. Jenže rozebrat památnou událost na prvočinitele a znovu ji poskládat prostřednictvím skvěle napsaných a odehraných postav ve filmu, který z jedné strany vypadá jako letní blockbuster a z druhé jako oscarové drama, to je zkrátka husarský kousek, který si zaslouží o pár řádků navíc.

Přehrajte si trailer Zasazovat Le Mans ‘66 do nějakých žebříčků sportovních či závodnických filmů nemá smysl. Dokonce i to srovnání s Rivaly je vlastně kontraproduktivní. Znovu bych tím dělil publikum na blázny do motorsportu a ty ostatní. Pointou je, že si skvělou adaptaci skvělého příběhu prostě užije každý bez ohledu na pohlaví, věk, koníčky nebo filmové preference. Budu tak drzý, že o Le Mans ‘66 prohlásím, že si ho vychutná kdokoliv, kdo miluje film jako takový. Ostatní ať hodí kamenem. Sázím na to, že tací na MovieZone snad ani nechodí.

Zbývá zodpovědět už jen jedinou otázku, která nevyhnutelně přijde. Proč “jenom” devět z deseti? Ken Miles vám ve filmu vysvětlí, že existuje něco jako dokonalé kolo, kdy trefíte každý meziplyn, bezchybně projedete každou zatáčku a vyhnete se každé spáře či nerovnosti. Mnozí si takové okolo ani neumí představit, protože si nejsou vědomi vlastních nedostatků. No a pak jsou tu ti, co vědí, jak vypadá desítkový film podle jejich představ. Naprosto chápu, proč film ve svém epilogu zvolnil, ale mám pocit, že právě tady se Mangold - v podstatě během svého vlastního vítězného kolečka - poddal autorským kompromisům. Až dojedou závěrečné titulky do boxů, uvědomíte si, proč se režisér i scenárista vzdali údernější koncovky. A mnozí včetně mě v koutku duše připustí, že by na jejich místě jednali stejně. Ne každé vítězství se slaví se šampaňským na bedně. Občas prostě vyhrajete sami pro sebe. A to má stejnou, ne-li větší cenu.