Existují režiséři, jejichž pojetí filmu jakožto vypravěčského média přesáhne veškeré myslitelné hranice, a to tak dalece, že si vytvoří svůj vlastní žánr. Ne styl, ale skutečně svébytný žánr s vlastními pravidly, stylem a formou. Wes Anderson je jedním z nich. Nebo by se spíš slušelo napsat, že Wes Anderson je tím, kdo něco takového jako jeden z mála dokázal. Jen obtížně byste totiž hledali někoho, kdo by si dovolil přistupovat k filmu i jeho divákům s větší odvahou – nebo drzostí, chcete-li. Své umění opírá o výraznou uměleckou stylizaci jednotlivých scén i celého narativního konceptu, takže to celé připomíná rozpohybované obrazy ve stylu Art Deco. 

Jeho tvorba je tak prodchnuta láskou k nepřebernému množství kamínků, z nichž pečlivě skládá mozaiky pro jednotlivé obrazy, scény i celá dějství. O jeho uměleckém manýrismu by se daly napsat celé publikace a pořád byste v jeho filmech nacházeli nové a nové podněty, vlivy, odkazy, alegorie a filozofické myšlenky. Jenže na druhou stranu není ani tak podstatné, jaký je režijní úmysl a čím vším chce režisér coby vypravěč oslovit publikum. Důležité je, jak dalece se mu to podaří. A s tím má Anderson čím dál tím větší potíže. 

Fénické spiknutí: FOTOGALERIE

Jeho poslední film, Asteroid City, totiž v mnohém překročil svůj vlastní stín a vyfasoval od Rimsyho nelichotivé hodnocení jako „úmorná lopotnost, s níž mísí prvky sci-fi, komedie a melodramatu“. Bez ohledu na to, jak dalece vás snímek o absurdním utopickém městečku vystavěném na pozadí blízkých setkání třetího druhu oslovil, jednalo se o film, který vše, co od Andersona očekáváme, splňoval pouze po formální stránce. Úmor i lopota jsou tak charakteristiky, jejichž použití je namístě. Protože z pečlivě vybudovaného filmového stylu na pomezí surrealismu a dadaismu se stala samoúčelná past, do níž Anderson chytil sám sebe. A společně s ním i diváky. Existuje z tohoto bludného kruhu cesta ven?

Odpovědí je Fénické spiknutí. Příběh o bezskrupulózním překupníkovi a obchodníkovi s deštěm Zsa Zsa Kordovi (Benicio Del Toro, jak ho znáte a milujete), jehož životní plány na realizaci toho nejméně pravděpodobného obchodu století se propletou s klinickou smrtí a duchovním osvícením, prezentovaným skrze postavu jeho bohabojné dcery Liesly (vycházející hvězdička Mia Threapleton, které si dovolím prorokovat velké věci). Už jenom z tohoto strohého popisku musíte tušit, jak dalece se Anderson tentokrát utrhl ze řetězu a dlužno dodat, že tím správným směrem. Režisér, jehož přístup k filmovému umění připomíná obrazy francouzského naivního malíře Henriho Rousseaua, vykročil do další etapy uměleckého života tím správným směrem a svůj dvanáctý film vyvedl ze spleti bezúčelného obsahu, kde forma dalece převyšovala nad vším ostatním. 

Děj je poskládán do jednotlivých dějství s pečlivostí antického dramatika, a to tak dalece, že připomíná operu, kde namísto zpěvu figurují brilantní a vypointované dialogy. Ty Anderson společně s Romanem Coppolou (synem Francise Forda) jakožto spoluscenáristou postavil na těžko předvídatelné dynamice skrze nepřeberné množství postav a postaviček propletených vzájemnou interakcí. Bláznovství celého tohoto Andersonova létajícího cirkusu funguje jako jedno obrovské mraveniště plné nádherně zkomponovaných dialogových árií, opřených především o ústřední herecké duo Del Toro – Threapleton.

Jejich nesouměřitelnost a charakterní bipolárnost je samozřejmě klíček k celému absurdnímu výjevu o šíleném plánu zahrnujícímu velkolepé stavby v těch nejméně očekávaných místech, otrockou práci, hladomor, dominový řetězec zapojených podnikatelů, to vše tváří v tvář uměle vyvolanému růstu ceny nýtů, s nímž musí Zsa Zsa Kord bojovat všemi možnými (i nemožnými) prostředky. Del Toro je v roli ďábelského až nelidského obchodníka bezchybný a Andersonova stylizace mu jde k duhu. Jeho obsazení jistě nebude náhoda, jelikož už měli možnost spolupracovat na Francouzské depeši Liberty, Kansas Evening Sun (2021). Anderson se totiž často uchyluje k angažování svých oblíbených hereckých stálic, jako je Tom Hanks, Scarlett Johansson a Bryan Cranston, které najdete i ve Fénickém spiknutí. Do role Kordovy protiváhy, duchovním rozměrem stižené dcery Liesly, ovšem Anderson obsadil relativně neznámou Miu Threapleton a její neokoukaná tvář, strnulá stoickým nazíráním neznámého světa mimo klášterní zdi, představuje nádherný protipól Del Torově mechanické bezohlednosti. 

Komplikovanost celého podnikatelského plánu, usilovná snaha světových mocností jej zastavit a plodný rodinný život Zsa Zsa Kordy pochopitelně vedlo k zapojení obrovského množství postav, z nichž jen málokdo přečká svých deset minut slávy (včetně např. démonického Benedicta Cumberbatche). Mezi nimi se proplétá ústřední duo doplněné o mile nemotorného profesora entomologie v podání Michaela Cery, což občas vede k tomu, že vás Anderson po obzvlášť podařené epizodě na chvíli ztratí. Protože váš mozek jednoduše vypne, aby to všechno mohl vstřebat. Odpovídá to plánovaně kolísající energii vyprávění, ale pro vlastní sledování to působí rušivě a místy až únavně. Nikdy se ovšem nedostaví celková únava materiálu a v každém dějství se můžete těšit na nádherně strukturované výjevy plné Andersonovy naivní, leč prohnaně geniální estetiky. 

Přehrajte si trailer Zároveň ovšem platí, že se neustále pohybujeme v žánru „film Wese Andersona“, a ten – stejně jako kterýkoli jiný filmový žánr – není úplně pro každého. Vše, co bylo řečeno, dělá z Fénického spiknutí výrazně lepší film, než jaký byl Asteroid City, ale je to pořád starý dobrý Wes Anderson, kdo vás na divokou jízdu plnou atentátů, odjištěných granátů, dvojitých agentů a vykutálených obchodníků bere. Dělá to ovšem s takovou vervou a zápalem, že si vás okamžitě podmaní, takže mu odpustíte i strojenou překombinovanost děje, v němž se místy ztratíte. Ale nakonec se ve všech vrstvách Andersonových poselství určitě najdete.