Na Hromnice o den více, Zdrojový kód, Na hraně zítřka, Všechno nejhorší a teď Palm Springs. Hrátky s časem, specificky tedy časovou smyčkou, kdy hlavní hrdina prožívá tentýž den stále dokola, nejsou na poli vizuálních médií nic nového. Kromě výše zmíněných byste jich nejspíš našli ještě daleko víc, troufám si však říct, že tyhle snímky s tím motivem pracují jednoznačně nejlíp. A ano, už do toho můžeme oficiálně řadit i prosluněnou novinku Palm Springs s Andy Sambergem a Cristin Milioti v hlavních rolích. Ale hezky popořadě.

Děj téhle romantické komedie od debutujícího režiséra Maxe Barbakowa je v zásadě celkem jednoduchý a mohli jste si ho domyslet už z traileru. Hlavní hrdina Nyles – přítel Misty – navštěvuje luxusní svatbu v pouštím resortu uprostřed Palm Springs. Ráno vstane, má sex, pak se koupe v bazénu, při obřadu už má v sobě několikáté pivo a večer, když přijdou na řadu proslovy blízkých, zachrání před trapasem sympatickou ségru nevěsty Sarah. Slovo dá slovo a Sarah s Nylesem záhy skončí v poušti, kde se pomalu schyluje k rychlovce. Jenže pak se stane několik věcí, které aniž bych tu dále spoileroval, rozjedou hlavní část příběhu, tedy návraty do toho stejného rána furt dokola. Ovšem zatímco Nyles tohle nepodniknul poprvé a je tedy už s celým konceptem důvěrně seznámený, pro Sarah je to pochopitelně zpočátku maličko šok.

Spíš než konkrétní děj je tady ale důležitá atmosféra. Jak už tak ve filmech Andyho Samberga a jeho kámošů (snímek pochází z produkce Lonely Island) bývá zvykem, vše se nese v dost uvolněném duchu. Najdete tu samozřejmě i drsnější humor, nikdy to ale nesklouzne do úplného extrému – naopak – těch civilnějších chvilek a spíše situačních vtípků tady je daleko víc.

Film navíc na poměry romantických komedií dokáže místy navodit i seriózní náladu, což hezky vyvažuje tu střelenější část, kdy si oba hrdinové užívají své omylem nabyté moci. Řeší se tu kromě jiného témata jako osamění, rodina nebo nástrahy sblížení, ne však tím standardním klišé způsobem, jak jste na to z většiny filmů či seriálů zvyklí, ale tak nějak přirozeně, jako byste sledovali dva skutečné lidi řešící skutečný život. A je to hrozně fajn změna.

Možná i proto působí celý film tak zatraceně sympaticky. Když chce v závěru Nyles mít další proslov, je okamžitě spražen, že na to není nikdo zvědavý. Film tak nabírá plusové body za autenticitu, na kterou v žánru jinak nejsme příliš zvyklí. A přestože neskáču radostí tolik jako zahraniční kritici, protože tempo mi i na poměry docela krátké stopáže (87 minut) ke konci trochu vázlo, a některé věci jsou předvídatelnější, než bych si býval přál, musím přesto uznat, že takhle příjemnou podívanou jsem už dlouho nezažil. Palm Springs je feel-good film tohohle léta, a vy byste byli blázni, kdybyste si ho z nějakého důvodu odříkali.