Mnohými vzývaný Wes Anderson si po dvou letech opět připsal účast v hlavní soutěži festivalu v Cannes, odjel však s prázdnou. Kritici jej vyprovodili s průměrným a poměrně polarizujícím hodnocením, což pokračovalo i v dalších týdnech, a tak má Asteroid City na serveru Rotten Tomatoes sice kladné, ale přece jen nejhorší hodnocení mezi Andersonovými filmy z posledních patnácti let. Editoři nejznámějšího recenzního portálu se nás tentokrát (výjimečně) na názor nezeptali, ale to nevadí, protože bychom jim se statistikami nikterak nezahýbali. Novinka Wese Andersona bohužel patří mezi jedno podprůměrná díla a naznačuje, že svébytný styl zbožňovaného autora se už možná vyčerpal.

Asteroid City můžeme označit za metatextové dílo, neboť nevypráví pouze samostatný příběh, nýbrž jej zároveň i komentuje a podvrací. Černobílý prolog v akademickém formátu předestře, že uvidíme divadelní hru s názvem Asteroid City, představí její hlavní postavy, lokace i strukturu vyprávění. Jednotlivé scény a dějství dané hry jsou pak prezentovány barevným, širokoúhlým obrazem. „Realita“ fikčního světa tedy vypadá uměle a kašírovaně, zatímco divadelní hra staví na filmovém vizuálu. To je rozhodně zábavný nápad, ale nabízí se otázka, zdali z něj něco zásadního vyplývá.

Asteroid City: FOTOGALERIE

Divadelní hra se odehrává během 50. let v odlehlém pouštním městečku, nedaleko kterého probíhají testy atomových bomb. V této westernově laděné vísce se nyní koná sjezd mladých astronomů, jež sem přijíždějí se svými rodinami. Rozsáhlé panoptikum čítající zhruba dva tucty postav zahrnuje válečného fotografa (Jason Schwartzman), jeho chladného tchána (Tom Hanks), populární herečku (Scarlett Johansson), úsečného generála (Jeffrey Wright), svéráznou vědkyni (Tilda Swinton), manažera motelu (Steve Carrell, který na těsně před natáčením vystřídal původně obsazeného Billa Murrayho, toho času nemocného covidem) a spoustu dalších.

Téměř v každé roličce se objevuje známá tvář a ani černobílá linka, dokumentárně mapující pozadí divadelního projektu, nezůstává v tomto ohledu pozadu – vidíme Edwarda Nortona, Bryana Cranstona, Adriena Brodyho, Willema Dafoea a další a další… Hvězdný ansámbl však s výjimkou trefně melancholického Schwartzmanna, jehož postavě za poněkud bizarních okolností zemřela žena a tuto informaci je potřeba šetrně sdělit dětem, a tajemně posmutnělé Johansson, přenášející si manýry femme fatale do běžného života, nemá příliš co hrát.

Figurky neustále o něčem tlachají a neuspokojivou marnost svých životů maskují předstíranou flegmatičností, jak je ostatně v Andersonových snímcích zvykem. Hledání smyslu života v umění a různých jeho formách je však natolik meandrující a neuspokojivé, až vyšumí zcela do prázdna. A ani obskurní momentky s příletem mimozemšťana, vynálezy dospívajících chytrolínů a precizně znepokojivé kulisy alternativních 50. let od nedostatečného jádra vyprávění neodvedou diváckou pozornost dostatečně.

Zahraniční ohlasy hojně hovoří o existenciálním a spirituálním rozměru snímku a tato témata opravdu nechybí. Zamyšlení nad smrtí, truchlením, mizérií každodennosti i životní vyprázdněnosti však Anderson nechce (a možná ani nedovede) pojmout subtilně a procítěně. Namísto toho zahlcuje diváka nahazováním motivů a momentek s náladou oscilující od bizarní taškařice přes sebeuvědomělou frašku až po bergmanovsky trudné pohledy do prázdna. Na takový mišmaš se ladí jen těžko a potřebná emoční katarze, o níž si podobné vyprávění říká, tak nakonec citelně chybí.

Za kamerou je opět Robert D. Yeoman, o hudbu se opět postaral Alexandre Desplat a výpravu měl opět na starosti Adam Stockhausen. Pravidelní Andersonovi spolupracovníci nechybí ani zde a je to vidět – ostatně jen málokterý režisér si tak úzkostlivě hlídá pečlivě vybudovaný styl, s nímž prorazil na vrchol. V tomto případě se však naplno projevují obavy, které se částečně nabízely už u předchozí Francouzské depeše Liberty, Kansas Evening Sun, totiž že Anderson se svým týmem piplá vycizelovanou techniku na úkor příběhové originality a postav, na něž by se šlo napojit.

Příznivci Andersonova stylu (mezi něž se nijak zvlášť neřadím) se tak dočkají milimetrově propočítaných pozic kamery, snímající úzkostlivě kontrolovanou mizanscénu, v níž má každá rekvizita a pohyb herců své místo, dále i výrazné barevnosti a přísné vyprávěcí struktury. Co však před dvěma dekádami působilo originálně, je nyní spíše vyčpělé a okoukané; kde dřívější nejen přiznaná, ale rovnou zveličená umělost Andersonova fikčního světa umocnila až divadelní napojení diváka na postavu na plátně, zůstává teď jen prázdná manýra. Můžeme se jí vědoucně pousmát či uznale pokývat hlavou nad inscenačními schopnostmi auteura, jenž má každý aspekt filmového řemesla dokonale zvládnutý, jenže skutečnému prožitku to nepomáhá.

Přehrajte si trailer Výsledek je proto podobným shlukem puntičkářských, leč nesourodých výjevů jako třeba nedávný Bílý šum či Bardo. Jenže zatímco ve filmografiích Noaha Baumbacha či Alejandra Gonzáleze Iñárrita šlo o vysněné excesy, Anderson své fanoušky na Asteroid City připravoval mnohem systematičtěji – totiž každým dalším filmem, kde se stále výrazněji spoléhal na styl a stále liknavěji přistupoval k životnosti a poutavé dramatičnosti svých postav. Z předložené změti motivů určitě leckdo snaživý a ochotný dokáže vykutat významy, ale bude muset jít dílu hodně naproti. Možná až příliš.