Je zbytečné to natahovat, ostatně načekali jsme se dost. Vánoce letos přišly o něco dřív a na stromečku se lesknou výbuchy, drsňácká tetování, opálené ženy, rozeřvané motory letadel a chopperů a další chlapácké propriety (nápověda: většinou se lesknou a na požádání dělají z lidí rajský protlak). Všechno, co jste viděli v ukázkách, násobte dvěma, všechno to, v co jste doufali, tu najdete, v náruči těch, co by se pro žánr nejradši rozkrájeli. Expendables jsou fan service jako blázen a navzdory zbrusu novému podvozku z nich nostalgie teče jako krev z proříznutého bachoru barmského generála. Bezpočet remaků a reminiscencí na léta dávno minulá se letos snažil poctivě naemulovat atmosféru osmdesátek nebo devadesátek. Stallone nic předstírat nemusí, když do záběru postaví sebe, Jeta, Jasona a Dolpha Lundgrena, dostaví se požadovaný efekt jaksi sám od sebe. Přidejte si mírně zaostalé kulisy jihoamerické zemičky a jste mimo prostor a čas, tam, kde stáří akčního žánru připomínají jen vrásky na tvářích herců.

Oproti Rambovi Sly-režisér sází na mnohem modernější (někdy ale i přehnaně klipovitý) look plný líbivých filtrů, ale tahle učesanost nijak neboří dojem z třídního srazu superhrdinů po dvaceti letech. Možná je to tím, že v úvodu rovnou skočíte do akce a těch pět-šest postav z týmu dostáváte v hotovém balení. Žádné charakterové oblouky, maximálně řešení několika trablů, které spláchne hlt whisky a dobře mířená hláška od parťáka, co ví, jak se asi cítíte. Sehranost během kecacích a pošťuchovacích scén je tak dokonalá, že budete většinu času váhat, jestli Stallone a Statham hrají své postavy, nebo se prostě jen poflakují po place s bouchačkama a kamera je mimoděk zabírá. Prosté dialogy a účelná zápletka jsou pouhými slalomovými brankami mezi akčními scénami, ať už jde o honičky, bitky nebo přestřelky. První půlka není pomalejší proto, že by se kluci nějak výrazněji bratřili nebo se muselo něco vysvětlovat, Stallone - jako vždycky ve svých filmech - musí chvilku váhat, získat motivaci, a pak se o to opřít dvojnásob tvrdě. Což v tomhle případě znamená, že finální půlhodina z filmu dělá Komando pro dnešní, ale vlastně i tu původní generaci. A tady se dostáváme k roztomilému dilematu.

Sly si to moc chytře vymyslel. Expendables v sobě mají všechno a mají toho dost. Na akurátní stopáži plus mínus sta minut se dostane na každého ze zhruba tuctu akčních veteránů, hvězdiček a sporťáků. Každý má svou image, pár hlášek, ultimátní zbraň a nezaměnitelný styl - ten hází nože, ten má ušitrhající brokovnici, ten zas odhazuje nepřátelské vojáky jako vajgly... je neuvěřitelné, že to funguje jak s akčními stálicemi (Stallone, Statham, Li), tak s vyhořelými béčkaři (Lundgren, Daniels, Roberts) a osvalenými hereckými dřevy (Crews, Couture, Austin). Stallone každému našel to správné místečko a recept, podle kterého v akční mozaice plní funkci mocniny - to je zvlášť patrné ve chvílích, kdy se na scéně pere deset chlapů, přičemž kdysi dávno každý z nich táhl svůj vlastní film. A teď po sobě jdou jako koně, střídavě bouchačkami, různě dlouhou ocelí nebo prostě holýma rukama. Střídání stylů tu probíhá nenuceně a v každé bojové disciplíně je tolik nápadů, že vzpomenete na cirkulárky z Komanda nebo leteckou pumu z Ramba IV - zkrátka unikátní okamžiky, kvůli kterým se k filmům vracíte znovu a znovu. Každá akce v Expendables v sobě obsahuje ranec malých překvapení pro znalé fanoušky - když Jason a Jet spojí síly, aby ukopali Garyho Danielse, modří vědí, že dochází k pamětihodné situaci - rychlonohý Brit a tryskový Asiat konečně stojí před kamerou, aniž by si navzájem neobratně lezli do zelí a KLIK... funguje to na jedničku.

Podobných kliknutí uslyšíte a uvidíte tucty a nejde samozřejmě jen o testosteronové výrony uprostřed bitevní vřavy. Nejenže Jasona a Slye berete okamžitě jako největší kamarády, dokonce i dialogy s Jetem v sobě najednou mají šťávu, kdo by to - v angličtině - od čínské superhvězdy čekal, že? Všichni jsme tak nějak doufali v poctivé a nápadité akční scény, ale že dá Stallone tuhle partu dohromady hlavně po pocitové stránce? Tuhle bromanci byste nevysekali ani z Valentine´s Day. Týmová soudržnost tak alespoň kompenzuje fakt, že velkolepá akce trpí jistou fragmentací. Aby se dostalo opravdu na každého, musí kamera přebíhat od borce k borcovi, některé bitky končí předčasně, a možná budete mít pocit, že ten či onen už jinde předvedl lepší výkon. To se ale ozývají ta nejpřehnanější očekávání. Tady se kope za tým, takže na sólové parádičky není prostor.

Tahle roztěkanost postav i samotného děje, který občas nervózně poskočí směrem k další akci, by u áčkového akčního filmu zřejmě byla důvodem pro naštvané komentáře (z amerických recenzí Expendables vyplývá, že někteří recenzenti ji neunesli tak či onak), ale v tomhle bezelstném akčním infernu naopak mění film z vážně míněného thrilleru v oddechovou výkladní skříň toho, co bylo "in" v době, kdy stačilo, aby byly akční trháky hodně nahlas a hodně macho. A tím se vracíme k našemu dilematu, které Sly rozlousknul vskutku mistrovsky. Zatímco diváci, co mají osmdesátky našprtané, budou cenit své širokoúhlé úsměvy od začátku do konce, a jejich index blaha vylétne k desítkovým hodnotám, retroakčňákem nezasažená část publika bude snímek považovat dílem za dobrou komedii a dílem za inspirativní pohled na oživlé muzejní exponáty, jež navzdory věku útočí na první signální účinněji než většina letních blockbusterů a ještě si dělají nárok na titul největší vybíjené všech dob (počet mrtvých vojáků půjde někam ke třem stovkám).

Jak se to tomu holomkovi zase povedlo? Inu, má zřejmě naběhlé žíly i na mozku. V šestém Rockym nás zahltil nostalgií a dokázal, že věk je jenom číslovka. Ve čtvrtém Rambovi ukázal, že předchozí učesaná trilogie byla fajn, ale opravdová válka vypadá trochu jinak - krvavě, kašovitě a všelijak nehezky. Expendables představují další změnu strategie a další evoluci. Těm osvaleným golemům totiž scénář přičaroval nadsázku a ironii... už to nejsou armády jednoho muže, co přes ocelové zuby drtí jednoduché one-linery. Mají v sobě něco ze svým potomků - z Johna McClanea, Martina Riggse a dalších, aniž by přišli o muskulaturu a všechny ty báječné hračky, kterými posílají k zemi auta, letadla, domy a krutovlády. Díky Expendables jsme teď navíc zjistili, že jsme je vlastně celou dobu dost postrádali, jenom jsme si to přes tu záplavu náhražek a náhradníků tak nějak nepřipouštěli. Co teď s tím? Rychle natočit dvojku, dokud šrouby, umělé klouby a atrofované svaly drží. To, co mělo být svérázným akčním filmem pro pamětníky a víceméně exotickou podívanou pro teenagery, jejichž životní filmová pouť začala prvním Potterem, nakopalo v blockbusterové konkurenci zadek široko daleko všem těžkým váhám. Buď je to důkaz o tom, že je současný Hollywood v háji, nebo se do kin zase vrátil Ježíš. Ale to už jsme zase u těch Vánoc. Běžte si příští týden ten Dáreček rozbalit a uvidíte sami.

P.S. Když už jsme u těch náboženských přesahů. Scéna v kostele se Svatou akční trojicí (Stallone-Schwarzenegger-Willis) aspiruje na fanboyovský orgasmus roku. A nikoliv proto, že by tam ti tři prostě jen tak stáli.

P.P.S. Tenhle film není pro sólisty, běžte na něj v týmu podobně naladěných jedinců. Spokojenost zaručena

P.P.P.S. Nebojte se zatleskat, kdykoliv se na plátně bude odehrávat něco děsně cool. Komu tleskat, když ne jim? Kdy, když ne teď?

Mini FM (imf, Mr. Hlad, KarelR) - natočeno na Větrné Hůrce (za což se omlouváme).