Sedím v americkém kině, ponořen do popcornu, který vedle typické české porce vypadá jako bavorský tuplák vedle panáka saké, a spolu s asi padesátkou místních fandím. Tohle není pasivní sledování stejného filmu, který jsem viděl před několika dny v Praze. Tady se povzbuzuje jako na fotbale. Každý útok na bránici diváků nebo střeva protivníků je doprovázen velkým hurá a vy máte pocit, že někdo v zadní řadě určitě nahlas počítá killy. Kvůli těmhle fanouškům Postradatelní vznikli. A právě kvůli nim se znovu vracejí. Podotek o vstupování do stejné řeky ale tentokrát platí i navzdory sportovnímu zážitku z L.A. Proč z vás prvoplánově zábavná veteránská slezina vyprchá jako levný šampus? Důvodů by se našlo hned několik.

Expendables: Postradatelní 2: FOTOGALERIE

Předem je ale potřeba se přidat k jásajícím davům a pogratulovat si k tomu, že i napodruhé tu máme velmi slušný akční film, který si ze sebe dělá srandu. Intro sice vyplácalo třetinu z velkorysého stomilionového rozpočtu, ale Sly tu ve spolupráci se Simonem Westem (který chytil kreativní mízu ve správný okamžik a jeho rámování akce je oproti Slyovu přeci jen epičtější), roztáčí možná až o třídu vyšší ligu. O to víc pak zamrzí rychlé stažení z blockbusterových pozic, představované kulisami rurálního Bulharska. Kasička zkrátka nebyla bezedná, ale první dojem druzí Postradatelní zvládají dokonale, přičemž nové postavy si s těmi starými příliš nezaclánějí.

Ne, problém ani zdaleka není v jejich množství, protože jasně nadefinované charaktery ani nepotřebují příliš prostoru - ostatně i mladičký sniper v podání Liama Hemswortha jako by vypadl z oka podobné postavě ve čtvrtém Rambovi. Sly-scenárista seká hrdiny jako cvičky - od slabostí pro obrovské hlasité kvéry, přes pokročilou gymnastiku, poslední stádium šílenství až po obsesivní uctívání nožů, si tu každá z postav něco najde. Jenže napoprvé to i v křečovité zápletce á la Komando jakž takž fungovalo. Žádnou z postav jsme neznali, takže bylo snadné přijmout hru na dva hotové týmy. Sequel přihazuje akční polena do kotle úplně jinudy. Van Dammeův záporák má tým plný bezejmenných žoldáků (v jedničce měl Roberts Garyho Danielse a Stevea Austina, tady se musíme spokojit s nevyužitým Scottem Adkinsem), který se objevuje tu a tam, když je potřeba oprášit béčkovou zápletku s ukradeným plutoniem. Podobně do děje "bafají" Schwarzenegger s Willisem a extrémem, který hraničí s cameem, jsou výstupy Chucka Norrise, jenž představuje deus ex machina, a přímo si rochní v nezničitelné auře diktované internetovým folklorem.

A tím se dostáváme k jádru odjištěného granátu. Postradatelným nechybí meta hlášky a vypečená akce. Naopak, obojího je až příliš na úkor scenáristického "masa" a choreografických brambor. Místo nich tu máme příliš sladkou omáčku, ve které se skutečně hmatatelné ingredience topí. Příklad? Scény jsou plné improvizovaných špeků, v nichž si herci navzájem masírují ego předříkáváním hlášek ze svých vlastních filmů. Na první, druhý pokus to potěší, ale pak se začne dopředu drát nejen vynucenost některých frází, ale především do nebe volající absurdita. Norrisovy scény to mění rovnou ve skeče, které byste čekali od Jimmyho Kimmela, Van Dammeovy filozofické promluvy skrze temné černé brýle zas uvnitř bulharských jeskyní rezonují dojmem nechtěné parodie. Vím moc dobře, že celé to pozadí s nukleárním armageddonem je pro Slye pouhou záminkou. Ale v některých scénách máte pocit, že to snad Jean-Claude chce opravdu odpálit. A to doslova přestává sranda. Stačil jeden dobrý scenárista a celý film by to posunulo úplně jinam. Takhle je schematičnost dialogů taková, že z toho třeba Shane Black musí rotovat na režisérské sesli třetího Iron Mana. Místy bych dokonce tipoval, že Sly opisoval nápady, které mu fanoušci nasypali na Twitter. Tudy ne, přátelé.

Sly tu ve spolupráci se Simonem Westem roztáčí až o třídu vyšší ligu.Největší problém má ale moje zhýčkaná dušička s akčními scénami. Simon West možná pochopil nadsázku ve scénáři a místy jí dokonce i umocnil vhodným timingem. Jsou prostě okamžiky, ve kterých musíte akčním "beranidlům" trochu pomoct, a tady si West rozhodně zaslouží pochvalu, protože zachrání nejednu líně nahozenou repliku. Bohužel ten pocit, že byste dokázali vymyslet a sepsat lepší hlášky (nebo vhodnější příležitosti k jejich ocitování), se prokousal i do samotné akce, ve které se ke slovu dostávají hlavně velké bouchačky. Specifika jednotlivých postav tu ale nikdo neprohlubuje, na osobnější duely nikdo nemá čas. Většinu času sledujeme tři, čtyři postradatelné, jak kropí něco ZA kraj záběru, načež v prostřihu padá k zemi naučenou piruetou tucet komparsistů. Pár brutálních sestřelů za asistence digitální krve to nezachrání, stejně tak je střihem ubita k smrti závěrečná duální duelovka Sly vs. JCVD a Statham vs. Adkins. Příliš málo, příliš pozdě a příliš epilepticky. Přitom ten potenciál...

Moje kritika bude řadě lidí připadat přehnaná, ale Slyovo nostalgické dítě je vlastně omezeno v rozmachu už geneticky. Tohle masové vzpomínání nikdy nemůže být ničím jiným než týmovkou, ve které každý dostane svých patnáct nábojů a minut znovuvzkříšené slávy. Postavit kolem tohohle konceptu film, který by měl hlavu a patu, památné charaktery (nikoliv jen herce) a měl větší ambice než jen krátkodobě pobavit a roztočit vzpomínky, je v zásadě sysifovským údělem. Postradatelní nikdy nemohli pomýšlet na podobně kultovní status jakému se těší solokapry jejich největších hvězd.

Přehrajte si trailer
A nelze to vysvětlovat jen absencí talentu před a za kamerou. Tohle není o jiné lize. Tohle je o jiné hře. A na její pravidla musíte přistoupit už při nákupu lístků. V jednom z komentářů jsem druhé Postradatelné přirovnal k perfektní rekonstrukci historické bitvy. Je to hřejivě povědomé, řemeslně dobře zvládnuté, ale i ta hrstka hardcore fandů, pro níž je to určeno především, v tom neodbytně cítí jistou náhražkovitost. Ne snad, že už by to kosti, svaly a rozpočty nedovolily, ale doba pokročila a Slyova nostalgie na první pohled patří do jiného světa. A vy při jejím sledování zkrátka cítíte, že jí musíte občas hodně naproti. Udělejte těch pár kroků, už proto, že tajně doufáte, že se budete na prahu důchodového věku bavit stejně královsky jako tihle kingové, co formovali naše/vaše dětství. Proto snad ta sedmička pro štěstí, i když místy už hlášky a nápady opravdu krade Alzheimer.