Kdyby nový thriller Nehýbej se od režisérů Adama Schindlera (V pasti) a Briana Netto (Delivery) dorazil tak dvě dekády zpátky, jednoznačně bychom ho sledovali v kině namísto Netflixu a reakce by se pohybovaly mezi spokojenými až po nadšené. Jenže film vyšel minulý pátek a my už mezitím viděli podobný koncept, pojetí a veškeré zdejší vypravěčské i filmařské finty tolikrát, že nás v současnosti zkrátka nemá čím překvapit. A to je u takhle přímočarého projektu asi ten největší problém.

Nehýbej se se točí okolo truchlící ženy (Kelsey Asbille), která vyrazí brzy ráno na výlet do nedalekého lesa, kde na vrcholku skály uctí památku svého zesnulého syna a následně koketuje s myšlenkou, že si vezme život. Okamžitě tak máte pocit, že tohle nebude příliš veselá podívaná. Naštěstí (ehm) jí tyto plány překazí charismatický Richard (Finn Wittrock), který zpočátku nedůvěřivé Iris nabídne dostatečně silné argumenty, aby dnes ze skály neskákala. O pět minut později už ji však pomoci taseru omračuje, svazuje a hází do auta. Richard je totiž sériový vrah a nebohá Iris si tak musí v prvních momentech pokládat otázku, jestli neměla raději skočit.

Co následuje je typický thriller o kočce s myší s přidaným twistem v podobě jedu, který má Iris v sobě, aby byla povolnější, jenž jí po dvaceti minutách od aplikace zcela vypne nervovou soustavu, takže zůstane při vědomí, ale nehybná. Internetem chvíli kolovaly spekulace, že se proto bude snímek odehrávat v reálném čase, ale nic takového se tady neděje. Ve skutečnosti se tato fáze přejde během nějakých pěti minut a pak jen sledujete herečku z Yellowstoneu, kterak musí většinu svého screentimu uhrát jen pomocí svých smutných kukadel. Což není úplně nezábavná disciplína.

Aby však celý tento koncept fungoval, musí se kvůli tomu scénář všelijak ohýbat, někdy až do vyloženě pitomých poloh. Jinými slovy, aby to celé jakž takž dokázalo držet pohromadě, musí se tam dít šílená díla náhody, postavy musí být v jednu chvíli velice prozřelé, jenom aby v další spadlo jejich IQ pod 80 apod. Což je celkem otravné, hlavně proto, že pokaždé víte, co bude v další scéně následovat.

Řemeslně je film lehce nadprůměrný. Má solidní tempo, čas od času se kameraman předvede záběrem, který z toho zbytku mírně vyvstává, a soundtrack neurazí, ale ani nenadchne. Co se herců týče, jak už jsem zmínil výše, Ashbille se musí spoléhat na minimum ze svého obvyklého arzenálu, Wittrock oproti tomu musí vystřídat hned několik poloh, protože jeho vyšinutý psychopat hned několikrát za film předstírá, že je někým jiným, chvíli si dokonce volá i se svou nic netušící rodinou – čili celkem šťavnatá role, se kterou si herec docela sympaticky poradil. Oba předvádí spolehlivé výkony, vidět to kvůli nim ale úplně nemusíte.

Je to holt scénář, který tady celý zážitek sráží notně dolů. Jistě, tvůrcům se daří vykřesat základní napětí a scény, ve kterých Ashbille a Wittrock hrají společně, jsou vlastně velmi fajn, protože v nich jde o neustálý souboj intelektů, kde hlavní postava postupně nachází důvody, proč vlastně chce žít, zatímco vrah musí nejprve nasytit svoji potřebu a později už jde o přežití i jemu. To samo o sobě ukazuje míru přemýšlení nad celkovým konceptem, jaká se u mnoho jiných Netflix filmů bohužel nevidí. Jenže ty zbylé díry v logice a samotná zbytečnost takto de facto jednoduchoučkého thrilleru, který nepřináší na stůl nic nového a dokonce i 90 minut u něj působí jako zbytečně moc, prostě převažují do té míry, že vám film do pár dnů vyšumí z hlavy.