I Rimsy si musí občas oddechnout, takže za recenzi Pomsty děkujeme uživateli s přezdívkou Crom.

Určitě jste už někdy vyrazili s partou známých do kina na film, který sice nepatřil k nejočekávanějším hitům roku, ale u kterého jste se nakonec bavili stejně dobře jako u těch pár piv, které jste si před tím dali. Pomsta mezi takovéto filmy bohužel nepatří. A pokud na ni přeci jenom vyrazíte, nedávejte si občerstvení. Nemuselo by vám totiž chutnat.

U filmu, jehož trailery lákaly na bezmála tarantinovské pojetí pomsty (a tomu odpovídající míru explicitního násilí), navíc podpořeném extatickými zámořskými recenzemi (91% pozitivních), by člověk mohl snadno podlehnout dojmu, že dostane velkou tučnou zabijačku se silnými charaktery, okořeněnou prvky slasher hororu. Výsledek vás ovšem poněkud překvapí. V příběhu mladé milenky, které se její ženatý milenec a jeho chlípní kumpáni rozhodnou zbavit, se toho totiž hodně nepovedlo.

Příběhy se silnými ženskými charaktery jsou divácky atraktivní. Většinou proto, že nám představují obyčejné ženy, které život uvrhl do soukolí nepříznivého osudu, kde se z nich stanou hrdinové dne (tedy vlastně hrdinky – viz nesmrtelná Ellen Ripley). Tento koncept většinou funguje spolehlivě i v případech, kdy jde o ženu se zvláštními schopnostmi (Wonder Woman), nicméně poutavost jejich příběhů je tím vyšší, čím přirozenější je životní situace, do které se hlavní hrdinka dostala. Právě proto jim člověk drží palce, aby zametly s těmi šmejdy, co jim zkazili víkend (nebo život).

A tady začíná problém – hlavní hrdinka Jen (v podání Matildy Lutz) se totiž od první chvíle chová tak, že ztratí veškeré divákovy sympatie ještě před tím, než vůbec nějaké získá. U tak jednoduchého scénáře, který Pomsta nabízí, je to až zarážející. Namísto dívky v nesnázích sledujete její počínání bez jakéhokoli hlubšího zájmu, nebo dokonce s pocitem, že si za to vlastně může sama. Přičtěte k tomu naprosto absurdní eskalaci situace, kterou by vyřešil kterýkoli průměrný advokát a trocha toho plazení se před manželkou, a máme zaděláno na problém, ze kterého se film po celou dobu relativně krátké stopáže už nevyškrábe. Do bídného průměru ho totiž sráží celý řetězec následných absurdit, které působí jako z jiného filmu (Rambo, Auto Zabiják…).

Na vině je zde jednoznačně režisérka Coralie Fargeat, která si sama napsala i scénář. Pro přehlídku tragických nelogičností v chování postav a brutálního násilí, kde z každého stříká krev jak z Křižíkovy fontány, si vybrala koncept, kterému by slušela buď větší míra civilnosti (a logiky), nebo naopak sešlápnutí plynu až na podlahu. A neuškodily by ani výrazně silnější charaktery mužských protagonistů, jejichž francouzská angličtina působí ve vypjatých momentech nechtěně směšně. Takto polovičatý výsledek si divák rozhodně nezasloužil.