Nikdy není dobrý signál, když distributor odmítne uspořádat novinářskou projekci a snímek před premiérou nemá žádné ohlasy. Ještě horší to je, když se jedná o nový film M. Night Shyamalana, mistra v přicházení s geniálními koncepty, a zároveň přeborníka v jejich naprostém mrvení, kdy není schopen napsat pořádný třetí akt, jenž bude mít hlavu a patu a nezboří celou tu zpravidla krásně rozjetou zápletku jako domeček z karet. Za těch pár slušných tref do černého z počátku kariéry mu ale stejně potají vždycky držíme palce, aby to tentokrát zase klaplo – a světe div se, Rozpolcený i seriálový počin Servant jsou důkazy, že na to režisér furt má. Kam se tady zařadí Past?

Děj se točí okolo otce (Josh Hartnett) a dcery (Ariel Donoghue), kteří vyrazí na koncert slavné popové zpěvačky Lady Raven (Saleka Shyamalan). Ta je de facto zosobněním královny popu Taylor Swift a podle toho to taky vypadá – spousta pištících dívek, ale vlastně i nečekaně kvalitní vystoupení a originální písně v podání Shyamalanovy dcery Saleky. A že jich není v první polovině zrovna málo.

Každopádně od prvních minut si spolu s hlavní postavou všímáme i zesílené bezpečnostní složky, kdy se před halou shromažďují desítky policistů, zásahovka a později přijíždí taky FBI. Důvod se dozvídáme o pár minut později – policie totiž dostala tip, že se na koncertě pohybuje nechvalně proslulý sériový vrah The Butcher, a tak uzavřela všechny východy a nehodlá nikoho pustit ven, dokud všechny neprověří. A jak scénář po nějakých cca deseti minutách odhalí, oním řezníkem není nikdo jiný než náš sympatický tatínek s tváří kariérní renesanci prožívajícího Hartnetta.

Poměrně rychle se z toho tedy stává klaustrofobní thriller o honu na myš, ve kterém se (mimochodem skvěle úřadující) Hartnett snaží pomocí své chladnokrevnosti a rychlého myšlení najít z koncertu cestu ven, zatímco jej otravuje matka dceřiny spolužačky, je neustále pod očima ostrahy, mezitím musí dohlížet na dceru a do toho po hale chodí profilová specialistka z FBI, která jej má podle úryvků z vysílačky tak dobře přečteného, že by pravděpodobně stačil jeden pohled na něj, a byl by odhalen. A vskutku jako u řady dalších Shyamalanových filmů to v téhle části filmu parádně funguje. Má to říznou režii, skvěle se tu střídají scény čím dál zoufalejšího Hartnetta a probíhající show, scénář buduje napětí, zvyšuje sázky a hezky postupně odškrtává jednu únikovou cestu za druhou, až dokud nezbude jedna jediná.

Což nás bohužel přivádí do druhé poloviny filmu, kde Shyamalan začíná hlavní postavu na sílu ze vzniklé situace vymotávat, protože žádný racionální a logický způsob jak z toho ven mu nezbyl. Co se děje pak mimochodem trailery šikovně tajily, takže to nebudu spoilerovat, každopádně dochází na tradiční porci zvratů, která však – a tady pozor – zdaleka není tak efektivní (ani bizarně přepálená) jako je u režiséra zvykem. Zkrátka a dobře žádné mindfuck teritorium, spíše staromódní thrillerová práce s čím dál úsměvnějšími úniky a hlavní postavou, která je vždycky o krok napřed jenom proto, že všichni ostatní dělají schválně krok dozadu.

I tady se ovšem ukazuje, jak dobrý je Hartnett herec, a jak moc na velkém plátně ve velkých projektech chyběl. Málokdo si historicky dokázal poradit s těmi nesmyslnými větami Shyamalanových scénářů tak dobře, jako Bruce Willis v Šestém smyslu, Vyvoleném a koneckonců i Skleněném. Hartnett mu tady ovšem šlape na paty a svého vyšinutého, ale troufám si říct instantně ikonického záporáka ve druhé půli filmu ještě lépe definuje, takže vás jeho snaha zůstat na svobodě baví sledovat navzdory tomu, jak je pitomá.

Co už ovšem filmu neodpustím je, že většinu času postavu řezníka buduje jako nelítostného maniaka, co ze svých obětí dělá nudličky masa, prostě někoho, kdo se nezastaví před ničím. Nic z toho ale ve filmu nikdy nevidíme. Hartnett sice skvěle hraje, scénář jeho údajnému zlu ale nikdy nedá vizuální průchod. Jinými slovy pokud byste čekali nějaký masakr nebo třeba hororovější scénu, což by se při sledování mohlo snadno stát, byli byste ve finále nejspíš řádně zklamaní. Filmu by to přitom jednoznačně prospělo.

Přehrajte si trailer Už tak totiž bojuje s tím, že neví, kdy má skončit, až nakonec rozhodně neskončí v tom nejlepším. Shyamalan svého nového „hrdinu“ očividně při psaní adoroval natolik, že se s ním zkrátka nedokázal rozloučit, a asi by mě nepřekvapilo, kdyby se k němu v budoucnu „nečekaně“ vrátil. Stejně tak si režisér neodpustil řadu dalších obvyklých neduhů (včetně vlastního zbytečně rušivého camea), čili abych konečně odpověděl na otázku z prvního odstavce: Past je ve finále jen dalším průměrným zářezem ve filmografii jinak šikovného řemeslníka, který přichází se zajímavými nápady, jež pak nezvládne dotáhnout do konce. A stejně jako u řady dalších tvůrců z poslední době je to jednoduše způsobeno tím, že dostává až příliš velkou svobodu, byť na rozdíl od jiných stále točí filmy do kin. Osobně pak přidávám bod navíc, protože ta koncíková část mě hudebně potěšila a písničkový soundtrack si v budoucnu rád pustím. Vy ostatní - byli jste varováni.