Švédský režisér Mikael Håfström si udělal jméno už v roce 2003 díky šikanovacímu dramatu z internátu jménem Zlo mezi námi. Severská přímočarost to dotáhla až na oscarovou nominaci, a tak není divu, že se Håfströmovi následně otevřela cesta k hollywoodským produkcím. V nich se dokázal držet solidního nadprůměru a naposled jsme o něm slyšeli v roce 2013, kdy dostal zakázku, kterou by dokázal odmítnout asi málokdo – v Plánu útěku se před kamerou sešel Sly s Arniem a byl z toho vcelku neurážlivý oldschoolový akčňák. Teď se však Håfström vrátil domů, kde se mu vedlo přece jen nejlépe; a zámořské zkušenosti úročí na jednom veleznámém švédském případu.

Pokud jste jména Thomas Quick či Sture Bergwall nikdy neslyšeli, určitě si o nich nic nečtěte. Když tohle napíšu, je téměř jisté, že je právě datlujete do Wikipedie, ale v tom případě se připravíte o tu největší zábavu, kterou aktuální snímek nabízí. Håfström ve spolupráci se scenáristou Erlendem Loem se totiž ukazují jako chytří vypravěči, kteří si umí s divákem pěkně pohrát. Přestože tedy vycházejí z jednoho z nejsledovanějších švédských případů všech dob, jenž v 90. letech otřásl tamější justicí, daří se jim navodit příjemně paranoidní atmosféru, v níž si divák nemůže být ničím jistý.

Jestli ale reálie znáte, dočkáte se „jen“ stylově natočené rekonstrukce tohoto bizarního případu, rozkrývaného pohledem investigativního novináře Hannese Råstama. Ten se kolem roku 2008 začal o Bergwallův případ zajímat a podařilo se mu zjistit skutečně nečekané souvislosti. Råstama ve filmu ztvárnil osvědčený severský herec Jonas Karlsson a zdatně mu sekunduje talentovaná Alba August v úloze jeho kolegyně, mladé novinářky. Jejich motivace jsou však vcelku podivné, což diváka udržuje v napětí, ale zásadního rozřešení se přesto nedočkáme – na vině je tak zřejmě složitá produkční cesta tohoto filmu, jenž byl původně plánován jako seriál, aby nakonec skončil v tomto tvaru. Tempo je proto nevyrovnané a leckdy se s vysvětlováním spěchá až moc.

Tato dvojice dává v řadě ohledů vzpomenout na případy Oddělení Q z úspěšné dánské filmové série. Zkušený a nevrlý workoholik tvoří s bystrou a nadějnou novinářkou funkční duo, jež navzdory stereotypní nedůvěře nadřízeného rozplétá zaprášený případ. Severská zarputilost a důraz na precizní skládání faktů se tentokrát kombinuje se svižným hollywoodským stylem, plným emočně drásavé, kakofonické hudby a rychlých střihů. Ty místy vypadají jako z divokých krimi dokumentů, televizní budování napětí zase připomene využití dvou obrazů vedle sebe. Formální zběsilost se zhruba po půlhodině uklidní – zřejmá snaha vtáhnout diváka do expozice (jež by se jinak mohla zvrhnout v nudné převyprávění reálií) je tak vystřídána soustředěnějším zaměřením na rozplétání tohoto velmi podivného případu.

Jakkoli se však Håfström nepochybně snaží, tak místy jen zakrývá, že toho nemá tolik co říct. Více než dvouhodinová stopáž místy přešlapuje na místě, a to především ve druhé polovině, kdy je už většina karet na stole. Zatímco roztěkané pasáže odrážejí zmatenou mysl ústředního záporáka a v něčem dávají vzpomenout třeba na Rozpolceného, důraz na procedurální vyšetřování ze strany novinářů zase evokuje vzpomínky na Mindhuntera či Spotlight. To rozhodně není špatná společnost, a tak přestože Dokonalý pacient neoplývá nějakými dechberoucími kvalitami, příznivci severské temnoty by mohli být vcelku spokojeni.