Dlouho jsem čekal, až se Jessica Chastain zase vrátí k výkonům z období Interstellaru a 30 minut po půlnoci no a letos jsem se konečně dočkal. Snímek Dobrá sestra, který je už pár dní na Netflixu, mě ale kupodivu vrátil i mnohem dál než jen do minulé dekády. Nová mrazivá krimi z rukou oceňovaného dánského tvůrce Tobiase Lindholma (Hon, Chlast) a scenáristky Krysty Wilson-Cairns (1917, Poslední noc v Soho) totiž vypráví skutečný příběh z nultých let 21. století, jenž pro změnu zpracováním připomíná Fincherových Sedm a depresivní devadesátky. Než se ale stačíte nadchnout, je to fakt jen okrajová, o to však vítanější inspirace, protože zbytek Dobré sestry může být poněkud hůře stravitelný.

Film vypráví o zdravotní sestře Amy (Chastain), jež je zároveň svobodnou matkou pracující noční šichty a bojující se srdeční chorobou. Ta jednoho dne v práci narazí na nového kolegu Charlieho (Eddie Redmayne), který je na první pohled milý, citlivý a ohleduplný. Jakmile však na jejich patře začnou umírat pacienti, dostane Amy podezření, že Charlie možná nebude tak nevinný, jak se tváří.

Co se pozadí filmu týče, Wilson-Cairns jej napsala už před sedmi lety, dávno před jejími dalšími projekty, Lindholm se k němu pak poprvé nachomýtl během své práce pro Finchera na seriálovém Mindhunterovi. Inspirace a jakýsi vklad uznávaného režiséra Zmizelé a dalších je tu pak patrný prakticky na každém záběru, dokonce i ta vizuální patina je prakticky stejná jako u Finchera. Po sedmi letech ladění scénáře pak asi nikoho nepřekvapí, že film hezky funguje i z hlediska motivací jednotlivých postav, budování napětí, zvratů a taky gradace.

Záporákem zde pak není jenom samotný sociopat s tváří Redmaynea, o jehož vině tu není od první scény prakticky žádných pochyb, ale taky samotný korporát, pro nějž pracuje, a který před vyšetřujícími detektivy úzkostlivě zametá veškeré stopy pod koberec, systém, jenž umožnil podezřelému zdravotnímu bratrovi měnit nemocnici za nemocnicí, no a nakonec byrokracie, díky níž zase jednou sledujeme spravedlnost viset na tenkém vlásku předtím, než spadne na tu či onu stranu. I proto tolik zmiňuju mladou scenáristku i zkušeného Lindholma, jelikož v tomhle směru odvedli bravurní práci. Vy už ale nejspíš čekáte na to „ale“, co se nevyhnutelně blíží, co? No dobře. Tady je.

…ale chybí tomu jiskra! Dobrá sestra má solidní tempo a rozhodně nelze říct, že bych se u ní nudil. Určitě si myslím, že šlo zkracovat (snímek má dvě hodiny), a zejména finálovým pasážím chyběl malinko větší důraz a tah na bránu. Problém je tak především u emocí a dopadu na mě coby diváka. Zatímco Mindhunter, Sedm i Zmizelá totiž lze označit za chladné kriminálky, mistr u nich nikdy nezapomněl bavit – i kdyby jen minimálně. Aspoň minutový nadhled, nenápadný vtip, narážka, cokoliv, co vyprávění zpestří, precizně vykreslené postavy polidští, a celkový zážitek nějakým způsobem odlehčí. Tohle Dobré sestře strašně chybí, a byť tu dojde na vypjaté scény nebo emocionální momenty, film je při nich neustále tak chladný, až vám prakticky neumožní se na postavy jakkoli napojit a prožít si s nimi ty jejich útrapy, vztek, nebo zděšení.

Zdá se to jako drobný nedostatek, u tohoto typu filmu to ale dělá hrozně moc, a i proto, byť jsem si užil herecké výkony obou hlavních hvězd (Redmayne se ostatně na žádnou jinou roli než sociopata nehodí), mu nakonec nemůžu udělit lepší skóre než, ehm, sedm. Přitom detektivní dvojice byla sympatická, procedurální bullshity správně frustrující a kdyby mi někdo řekl, že hudbu složili Reznor s Rossem, tak bych mu věřil. Škoda jen té atmosféry. Na Netflix rozhodně jeden z těch silnějších zářezů, v žánrové konkurenci ale bohužel mírně zaostávající.