Martina McDonagha snad netřeba představovat. Irský dramatik, jenž se převážně věnuje divadelním hrám (na něž byste si rozhodně měli zajít) má na kontě pět celovečerních snímků. Až na pohříchu zapomenutých Sedm psychopatů byly všechny jeho filmy nominované za nejlepší původní scénář, přičemž počty nominací rok od roku rostou. Víly z Inisherinu se pyšnily hned devíti nominacemi, Tři billboardy kousek za Ebbingem si odnesly herecké Oscary pro Frances McDormand a Sama Rockwella. Snad bude McDonagh se svým novým filmem Divoký kůň Devítka v zajetých trendech pokračovat.

Jeho nová konverzačka totiž vychází z osvědčené receptury, která je fandům jeho tvorby dobře známá. Do děje aktivně vstupuje zločin či kriminální prostředí, hrdinové po sobě střílí nejen zbraněmi, ale zejména ostrými slovními výpady, náhodná či náhlá úmrtí zde mají pevné místo a prostředí, v němž se hrdinové pohybují, má na jejich osudy velký dopad. Pokud tedy čekáte, že McDonagh ze svého rukopisu sleví a nabídne divákům něco zcela nečekaného, budete pravděpodobně zklamáni.

Můžeme totiž začít výtkou, která se bude směrem k černé komedii či odlehčené kriminálce objevovat nejčastěji; režisér a scenárista v jedné osobě zůstává pevně ve svých mantinelech a servíruje přesně to, co od něj diváci čekají. Snímek se skvělým Samem Rockwellem a okouzlujícím Johnem Malkovichem lze totiž výrazně připodobnit k McDonaghově celovečernímu debutu V Bruggách.

I zde najdeme párek ostřílených pardálů, kteří se pohybují mimo běžnou veřejnost. Nejde však o kriminální živly, ocitáme se na druhé straně zákona a sledujeme agenty CIA, jejichž úkolem je po desetiletí destabilizovat režimy, které by mohly ohrožovat zaběhlé pořádky. Když se tak v Chile dostane počátkem sedmdesátých let k moci demokraticky zvolený prezident, jehož příklon k levici zavání další socialistickou revolucí na západní polokouli, američtí agenti to nemohou nechat jen tak být. Před vykonáním potřebné práce je však potřeba si trošku dáchnout a vydat se na Velikonoční ostrovy s pověstnými kamennými hlavami Moai. Cholerický šéf ovšem klid lehce narušuje.

Klasická šablona a čerpání z osvědčených prvků však nejsou něco, co by nutně vadilo či rušilo, spíše naopak. Devízy jednoho z nejhranějších dramatiků současnosti zůstávají nadále stejné a Divoký kůň Devítka tak významně čerpá z chemie ústředního párečku, atmosféry místa i jadrných dialogových přestřelek. A je to skvělé, neboť spárovat nesourodou dvojici může být pro scenáristu mimořádně obtížné. Režisér je však v této disciplíně mistrem a dovede i mezi dvěma tvrďáky vykřesat tak silné emoce, že i ty nejzatvrzelejší duše pookřejí.

Pokud vašim uším lahodí způsob, jakým McDonagh píše scénáře, budete nadšeni i tentokrát. Popichování Rockwella a Malkoviche se poslouchá náramně, slovní výměny jsou trefné, absurdní, nevtíravé a chytré. Oba hlavní charaktery jsou navíc natolik zajímavé postavy, že i přes očekávatelný vývoj nuda nikdy nehrozí. Malkovich ovšem v tomto ohledu značně vyčnívá, neb jeho protagonista představuje vytříbený mix komedie i tragiky. Řeči o jasné oscarové nominaci jsou čím dál hlasitější a napotřetí už bychom to tomuto matadorovi přáli všichni. Vykreslení jeho charakteru stárnoucího agenta, který se musí vypořádat nejen s černou minulostí, ale i s výpadky paměti, je krásně nesmělé i sebejisté zároveň.

Tonalitou tak film připomíná spíše drama Tři billboardy kousek za Ebbingem, neboť pod svrchní slupkou černé komedie se skrývá ladně plynoucí drama o umírání, nevyhnutelných koncích a morálce. Tragická rovina filmu vstupuje do popředí čím dál silněji, zároveň však jde ruku v ruce s dojemným pojednáním o přátelství, čímž se z finále stává jeden z nejemocionálnějších momentů McDonaghovy kariéry. Komiky je ovšem dost, McDonagh výjimečně dobře pracuje se situačním či absurdním humorem.

Za povšimnutí stojí i režisérův příklon k vizualitě. Zmíněné pasování prostředí, v němž se film odehrává, do významotvorného a hlasitě promlouvajícího prvku je v jeho tvorbě stále markantnější. Velikonoční ostrovy s pověstnými kamennými hlavami tudíž nejsou jen exotickou lokací, aby film hezky vypadal, ale stávají se aktivním hybatelem děje. Proto je dobře, že McDonagh se malebnými záběry na rozbouřená pobřeží, prosluněné pláně či lesknoucí se kůži divokých koní vyloženě opájí. Nikdy to však není prvoplánové, cítíme jen to, co postavy.

Mistrná je i kompozice scénáře. Autor napříč dějem nahazuje zdánlivě nesourodé prvky, jejichž zdánlivým účelem v dané scéně je pouze pobavit. V rámci zmíněného razantního finále však všechny před diváka hozené dílky složí do nádherné mozaiky, čímž se ze všech rádoby vedlejších dialogových odboček stává nedílná součást finálního rozuzlení. 

To vše je naroubované na historickou etapu, která ke zkoumání dřívějších křivd a morální ambivalence vybízí. Tím se autor rovněž vrací ke svým nejúspěšnějším Billboardům, v nichž politické smýšlení do děje vstupovalo, byť o něco subtilněji než zde.  

Může tak mrzet jen to, že Divoký kůň Devítka zavání recyklací. Skvělé kombinování humoru, tragiky, hřejivé vztahovosti i chladnokrevného užívání zvratů však ze snímku stále činí výjimečně povedené dílo, o kterém na Oscarech bude slyšet. Jde o Malkovichovu nejlepší roli.

Naše dojmy najdete už teď na našem Herohero.