Irsko, první polovina 20. století. Malý odlehlý ostrůvek Inisherin není na první, druhý, ani třetí pohled naprosto ničím výjimečný. Prazvláštně nehostinnou, a přesto mimořádně fotogenickou takřka panenskou přírodu zde jen občas naruší malá chalupa se slaměnou střechou, dvě krávy, osamělý pastevec s oslem nebo přístavní ves s hospodou a poštou. Právě sem se rozhodl několikrát málem oscarový režisér a scenárista Martin McDonagh zasadit před lety příběh své divadelní hry The Banshees of Inisherin (hodně štěstí rodičům, co s dětmi vyrazí na film o vílách), jež původně měla být závěrem jeho volné trilogie z Aranských ostrovů.

Po úspěchu V Bruggách ale kariéra britského tvůrce nabrala docela jiný směr, a on se tak ke scénáři Banshees vrátil až nyní, kdy jej převedl do filmové podoby. Na pomoc si potom zavolal herce právě ze své filmové prvotiny, a ten zbytek – jak se říká – už je historie. Nebo teprve bude, pokud snímek promění alespoň některou ze svých devíti oscarových nominací (včetně těch za nejlepší režii, film nebo původní scénář). Vás ale už nejspíš zajímá, jestli je to taky dobrý film. Mě to jako velkého fanouška tvůrce zajímalo taky, už první ukázka ale mohla napovědět, že tentokrát to bude složité.

Děj snímku je i na divadelní poměry dost přímočarý. Příběh se točí okolo dvou mužů. Pádraic (Colin Farrell) je milý, ale docela prostý chlapík, proti kterému nikdo na ostrově nic nemá. Naproti němu pak stojí Colm (Brendan Gleeson), který se ve věcech snaží hledat nějaký smysl, je zádumčivý, ale s ostatními nevychází nijak špatně. Ještě donedávna pak byli oba muži přáteli, co spolu každý den chodili na pivo a kořalku. Když tedy jednoho dne začne Colm zničehonic Pádraica ignorovat, a dokonce mu poví, že už ho nemá rád, začne logické pátrání po možných příčinách.

Asi nejzásadnější informací je fakt, že je film asi tak přívětivý, jako většina jeho postav. Coby bezmála dvouhodinová konverzačka plná podnětných i zcela nezásadních dialogů divákovi opravdu nedá nic zadarmo. Zapomeňte na spád V Bruggách nebo napětí Tří billboardů. Banshees mají skvělou vtahující kameru a režírující McDonagh dobře ví, kdy se na nějakém místě zastavit, odkud ho nasnímat i jak scénu správně ukončit. Tempo filmu se ale od začátku nezmění a jestli doufáte v nějakou brutální gradaci a silný závěr, dočkáte se jich jen z půlky. Možná ani to ne.

Daleko větší důraz je tu kladen na samotné herecké výkony a na to, co z úst postav zazní, i co zůstává navždy nevyřčené, přičemž oscarové nominace jsou naprosto zasloužené a být to na mě, klidně je dám všem třem. Hlavním tématem Banshees jsou každopádně mezilidské vztahy, netýká se to ale jen hlavních postav. Skrze optiku obyčejných venkovanů se tu řeší například i občanská válka či rodina, a do jaké míry je fér být na někom závislý. V tomhle směru se pak film skutečně nebojí tnout do živého, dívat se na jeden problém z vícero úhlů pohledu, stavět se k nějakým otázkám pragmaticky, k jiným zase více od srdíčka. A ano, byť se jedná svým způsobem o černohumornou komedii, u níž se člověk párkrát zasměje (asi nejvíc v souvislosti s místním prosťáčkem Dominicem báječně zahraným Barrym Keoghanem), onen ústřední konflikt je tak vážný, jak jen podobné věci můžou být, a na jeho konci čeká docela zřejmé poselství, z něhož mi teda upřímně nebylo dvakrát veselo.

Skladatel Carter Burwell, jenž dělal soundtracky už ke klasikám od Coenů jako Fargo nebo Tahle země není pro starý a s McDonaghem pracoval již počtvrté, se nicméně zase jednou vytáhl, a pokud razíte filozofii, že hudba, kterou ve filmu nevnímáte (ale přesto podtrhuje a doplňuje ty nejdůležitější momenty), je ta nejlepší hudba, budete z jeho příspěvku nadšení. Fajnšmekrům doporučuji dát si i na samostatný poslech. Moje hlavní výtka tak nakonec putuje k onomu zvláštnímu vyznění, jenž v žádném případě nebude pro každého. Po zajímavě rozvedeném úvodu a zápletce je totiž finále zkrátka trochu mělké, ačkoliv je patrné, že to bylo záměrem. Cíl je tady však zhruba stejně důležitý jako samotná cesta, a tu zvládl McDonagh se svými pestrými figurkami ukočírovat opět bravurně.

Přehrajte si trailer Jako výpověď o lidské malichernosti, depresi, velikášství, ale i nějaké snaze uniknout vlastnímu osudu to zkrátka funguje skvěle a McDonagh znovu dokazuje, že mezi scenáristy v současnosti nemá moc konkurenci. Tenhle malý velký příběh možná nenadchne, a jeho ponurá atmosféra se vás bude snažit pravidelně odradit. Pokud ovšem vydržíte a tomuto ostrůvku se otevřete, najdete v něm překvapivě plno důvodů ke štěstí.