Vždycky jsme si přáli, aby jednou vznikl film jako District 9. Levná sci-fi devětadvacetiletého jihoafrického režiséra Neilla Blomkampa je až dojemnou připomínkou toho, že kreativita, filmařská zručnost a originální uvažování zmůže víc než rozpočet. I za desetinu nákladů na takové Quantum of Solace se dá pořídit rozmáchlý biják s kupou akce, hromadou trikových atrakcí a s širým prostorem pro zasazovaní do kontextů. Můžete řvát, že je to cool, ale můžete i sepisovat intelektuální pojednání o tom, jak film reflektuje rozličné problémy dnešní civilizace. Tak se obvykle pozná nová sci-fi klasika. District 9 se jí pravděpodobně stane. Nebo už stal.

District 9, jak známo, roztahuje do celovečerní podoby Blomkampův zajímavý kraťas Alive in Joburg. Pod producentským dohledem Petera Jacksona, a tedy v netradiční jihoafricko-novozélandské koprodukci se zhruba třicetimilionovým rozpočtem, rozpracovává Blomkamp svůj původní nápad do celovečerního formátu: Nad jihoafrickým Johannesburgem před dvaceti lety přistála neznámá mimozemská loď, v jejíchž útrobách chcípal milion mimozemšťanů – kreveťáků – a hodní lidé jim zřídili opravdu pěkné místo k životu. Tak jak to umí snad jen oni. Oplocený a vojenskými jednotkami pečlivě hlídaný slum teď už obydlují skoro dva miliony kreveťáků, což se moc nezamlouvá původním obyvatelům Johannesburgu. Proto je nařízena a následně i pozvolna realizována deportace mimozemšťanů do speciálního internačního tábora hlouběji ve vnitrozemí.

Přesunu velí nevýrazný uředníček Wikus Van De Merwe. Už z pár jeho návštěv v kreveťáckých chatrčích diváci pochopí, že panelák je v porovnání se slumem ekvivalentem prezidentského apartmá v pětihvězdičkovém hotelu. Byrokracie může být v tomhle místě pěkná svině, rasismus z lidských hlav nevymazal ani pád apartheidu, vládnou chudoba, bída, ilegální obchod se zbraněmi, děvky, návykové látky... Zkrátka humus. Wikus je evidentně v ráži díky čerstvému povýšení, a tak kálí na politickou korektnost a sype ze sebe hlášky o praskajícím popcornu a odstřelování nepřizpůsobivých kreveťáků. Čímž se film hrubě proráží k momentům, kdy ona ústřední metafora o „lidském chování k odlišným bytostem“ mrazí i na minimálním prostoru. Přístup to není příliš složitý: Sofistikovaný je spíš prvotní nápad než způsob, jakým se film dopracovává ke konkrétním společensko-kritickým tónům. Tady se jde zhurta na věc, hlavně přes cynické výkřiky a „šokující“ úřednické metody, které okamžitě připomenou, že hranice mezi člověkem a hovadem se občas povážlivě smývají.

Půvab Districtu 9 tkví ve zvolené formě, která zas o kus dál rozvíjí nápady ze Záhady Blair Witch, [REC] nebo Monstra a posouvá je o další vývojový stupeň, kdy se blížíme až k Bourneovu ultimátu a vůbec k rukopisu Paula Greengrasse. Blomkamp okamžitě vtáhne do roztepaného pásma televizních a dokumentárních záběrů. Jejich poměr se postupně snižuje na úkor „standardního hraného“ materiálu, který už není vydáván za reportáže a záznamy z bezpečnostních kamer. Blomkamp naoko čerpá záběry z desítek různých zdrojů, jeho film je přesto stylově kompaktní a v jednotlivostech neuvěřitelně vypiplanou audiovizuální lahůdkou, která zásadní vlastnosti paradokumentárních střípků převádí na celou stopáž – takže do diváků láduje syrovou, dynamickou, velmi příjemně špinavou a jakoby realistickou podívanou i ve chvílích, kdy dojde na roboty a manévry vesmírných lodí.

Paralelně s proměnou Wikuse se i těžiště filmu přesunuje od suchého záznamu stěhování k drzé akční sci-fi, která plní další chlapecké fantazie. Velké stroje, velké zbraně, neschopná vojenská komanda a jejich nasraní velitelé… to vše stále ve vzrušujícím balení, kterému z hlediska vyprávěcího rytmu nelze nic vytknout. V druhé půlce District 9 jede podle schémat filmů o hrdinovi utopeném ve své noční můře a podle matrixovsko-avatarovských superhrdinských vyprávěnek, v nichž obyčejný chlapík stane uprostřed neuvěřitelných událostí.

Vůbec by nevadilo, že kontury takového žánrového skoku jsou ryze béčkové, vadí, že v rámci ambiciózní sci-fi se na plátně dějí věci, kterým se hodně těžko věří i v rámci oné specifické filmové reality. Dejme tomu, že malý mimozemšťánek může dělat věci, na které se jeho tatík připravuje dvě dekády (ten se mezitím v běhu schovává asi za půlmetr čtvereční tenoulinkého plechu, zatímco do něj pálí snad celá artilerie). Autorskou licencí lze jakž takž omluvit i to, že se ze zamlklého úředníčka stane frajer, jenž zostudí elitní vojenskou jednotku, navíc na její vlastní půdě. Avšak jakmile začnou ve velkém rozhodovat náhody a namnoží se logické kopance, má District 9 co dělat, aby se nestal obětí vlastních nesmyslných scenáristických kliček. Sledovat agenty odposlouchávající mobilní telefon a posléze vyčkávající, v době, kdy k dohledání člověka stačí jedna SMSka, je podivné. Ještě podivnější jsou situace typu „uteču do slumu s dvěma miliony kreveťáků a vlezu ZROVNA DO TÉHLE JEDINÉ CHATRČE“. WTF - když už mám zapnutý Caps Lock.

Scenáristé se prostě místy moc nenamáhali a vypomohli si šílenými náhodami nebo klišovitými zkratkami, které se lépe tolerují v lobotomických blockbusterech (v rámci G. I. Joe si je dokonce lze poctivě užít) než v mezích inteligentní sci-fi, jež se může stát milníkem žánru. Tvůrci zčásti doplácejí na to, jak perfektně evokují zdání, že se podává realistická a velmi sofistikovaná podívaná. Momenty typu „otřesený emzák zírá na své přátele a nevšímá si kolem svištících kulek“ nebo „záporák před rozhodujícím výstřelem začne vyprávět co a jak“ by budily smích už před dvaceti lety v libovolné bondovce. Když se s naprostou samozřejmostí ládují do skoro-dokumentu se sociálním přesahem, nemusí se to každému chroustat úplně snadno.

Mimo to District 9 nemá výraznějších slabých míst. Ano, evokace ohromně „zakrevetěného“ slumu mohla být důslednější a nelze se zbavit pocitu, že jsme z onoho milionu viděli sotva suchou stovku mimozemšťanů. Ovšem to už jsou opravdu jen hnidopišské poznámky na účet filmu, který vypadá asi tak pětkrát dražší, než ve skutečnosti byl. Michael Bay vždycky věděl, že není nad zapuštění digitálních potvor do skutečného prostředí, že tahle interakce mezi opravdovou špínou a bytostmi z jedniček a nul nejen šetří peníze, ale i mnohem lépe působí na čidla diváků. Blomkamp to připomíná v maximálně účelném provedení, jemuž se co do vynalézavosti a schopnosti velkolepě vyprávět i v „úsporném režimu“ může rovnat jen nedávné Monstrum.

Takže, imf se prý omlouvá a teď dejte Blomkampovi klidně dvě stě mega na Halo. Nebo na dvojku, jsou-li nápady. Filmu District 10 by těch 10 hvězd slušelo.