Hele, vy mi to nebudete ani věřit. A já se na vás nebudu zlobit. Protože kdyby mně jste vyprávěli zážitky z Decibelů lásky, tak bych si myslel, že přeháníte. Protože každý si musí občas zapřehánět. A u čeho jiného než muzikálu podle Michala Davida, když jde o tak snadný terč! Jenže věřte tomu, že tady se opravdu posunují laťky.

Špatnost je tu absolutnější než u Lídy Baarové, kde alespoň můžete odhadnout, proč je daný okamžik tak mimo – čeho jím chtěl Renč dosáhnout a co se vymklo z ruky. A jakmile si na to trochu zvyknete, už se jenom nudíte. U díla jedenašedesátiletého, ale zato režijně a scenáristicky celovečerně debutujícího Miloslava Halíka jsem ale měl od začátku do konce nasazený nevěřící lobotomizovaný úsměv nad tím, jak strašně moc jde pohnojit film na tolika úrovních. Aniž bych vlastně tušil, o co se tu kdo snaží.

Začíná to už v samotném základu, kdy si Halík nedokáže pořádně ujasnit princip vlastního námětu. Decibely lásky se v propagaci vyznačují tím, že v nich má být hudba Michala Davida, no ne? Troufám si dokonce říct, že kdyby v nich byla dostatečně využita, vše ostatní by bylo podružné a své publikum by si snímek legitimně našel. Jenže ono se zdá, jako by byli tvůrci bezradní v tom, co si tou hudbou vlastně počít a je na děj naroubována zcela uměle a celkem střídmě, jako by se jí Halík paradoxně pokoušel vyhnout. Finální tanec se dokonce vůbec neodehraje na Davidovu melodii, ale klasický americký šlágr.

Zapomeňte navíc na slavné fláky. Davidovy nejslavnější hity (ani Decibely lásky!) ve filmu vůbec nezazní, místo toho slyšíme asi tři nové melodie (a spoustu vaty), jež jsou sice podobně legračně retro jako skladby staré třicet let, postrádají ale jejich popkulturní hodnotu a tudíž nejsou sympatické, ale jenom ulepené.

Mimochodem je zvláštní, že i v případě původních skladeb se nepodařilo obklopit je scénářem natolik, aby dávaly obsahově smysl, takže se během nich už úplně ztrácíme.

Ale pojďme dál. Příběh Decibelů lásky se točí okolo asi tuctu (ne, ani tady nenadsazuju) postav, které jsou všechny v nějakém příbuzenském nebo milostném poměru, a vypráví o... nikdo neví. Nevybavuju si, kdy naposledy jsem viděl film, jenž by natolik postrádal zápletku, lidi se v něm náhodně potkávali, náhodou odhalovali informace a najednou to skončilo. Aniž by nám došlo, v čem spočíval konflikt (ačkoliv zřejmě existoval, protože postavy, které na sebe křičely, se nyní objímají). I v porovnání s vrcholnými díly Zdeňka Trošky jde o katastrofu.

Ano, abych to maximálně zdůraznil, tak přímo říkám, že Kameňáky, složené výhradně z lidových anekdot naskládaných za sebe, měly smysluplnější, přehlednější a rozvinutější zápletku než Decibely lásky. Nevím o čem Decibely byly, o čem být měly, vyjmenoval bych leda zmatené útržky informací (nějaký konkurz, nějaké hříchy mládí, nějaké pohřby a Karel Gott?), jež však nejde zasadit do celku. Jediná relativně ustálená dějová linie spočívá v tom, že si prostřední Hrušínský s Janžurovou povídají o smrti a jedou zakalit na pohřeb.

Pořád mám ale pocit, že si to neumíte ani představit a pořád mě nenapadá, jak věrohodně popsat, jak strašně MOC mimózní je vše, co se dá nazvat „příběhem“. A přitom je to bizarně vtahující. Jakmile vám dojde absolutní nahodilost těch desítek překrývajících se motivů jednotlivých postav, kde může komplikovaný vztah, trauma a životní cíl přijít doslova odnikud a lidé k sobě cítí city „protože“, tak se začnete vyloženě těšit na to, kam vás další linka dialogu dovede a jestli se dozvíte třeba že „kameny jsou věčné stejně jako andělé“, nebo „chci ho držet ve své ruce lálalá“.

Odolávám nutkání tu prostě začít vypisovat jednotlivé WTF momenty, protože vám nechci zkazit zážitek. Opravdu myslím, že byste se měli sebrat, koupit flašku a vyrazit s kamarády do kina, protože takhle jsem se nenasmál ani u Baarové a věřte tomu, že máloco se vyrovná tomu, když Rudolf Hrušínský nejmladší spolu s Petrou Svoboda (je to umělkyně, takže se nepřechyluje, to dá rozum) zpomaleně skotačí u fontány, nebo když se Rudolf Hrušínský prostřední pokouší vést s Ivou Janžurovou hluboké promluvy, které jsou nakonec legračně depresivní („No to nemůžete vědět, protože jste nikdy nepoznala lásku!“ Smích.) A samozřejmě nejde opomenout grácii, s níž se šedesátiletý pan scenárista potýká s technologiemi, módou a generací okolo dvacítky.

Velmi zvláštní je však poměrně slušná výprava, kdy snad v každém záběru musí být na pozadí pár komparzistů a kamera musí v nepřerušeném záběru několikrát obkroužit stůl, u nějž se mluví o pelyňku a dalších bylinkách. Těžko se věří tomu, že ten samý režisér, který se s videoklipařskou hyperaktivitou (přitom s udržením jistého standardu) tak moc snaží obraz „nějak“ zaplnit, zároveň psal ten jalový a zcela mrtvý text, jenž mu k tomu dává pramálo příležitostí.

Ale dost o Decibelech, stejně je nedokážu popsat tak, abyste jejich výživnost a absolutní mimozemskost mohli vstřebat. A hodně věcí (především rozvržení postav a jejich podpříběhů, a ty  herecké výkony!!!) jsem ani nezmínil, protože bych nevěděl, kde skončit. Prostě vězte, že tady se stalo něco výjimečného. Víc nepotřebujete vědět.