Původem tádžická filmařka Daria Kashcheeva (aktuálně už často se vyskytující i s tuzemským přepisem Kaščejevová) se v posledních měsících stala bez přehánění českým národním pokladem. Studentka FAMU se svým bakalářským filmem Dcera sbírá takové úspěchy na mezinárodním poli, že mnohem zkušenější filmaři si o nich mohou nechat jen zdát.

V září obdržela od americké Akademie filmového umění a věd takzvaného studentského Oscara, čímž napodobila úspěšné absolventské práce Jana Svěráka (Ropáci, 1989) a Marie Dvořákové (Kdo je kdo v mykologii, 2017). Na rozdíl od Nabarveného ptáčete, které se do finálních nominací na zahraniční film nakonec nedostalo, se Dcera objeví i na samotném galavečeru – byla totiž vybrána do závěrečné pětky krátkých animovaných filmů. Už teď můžeme mluvit o fantastickém úspěchu, ovšem jaký je vlastně samotný film?

Čtvrthodinový kus si vystačí se dvěma ošuntělými loutkami, mezi nimiž se odehraje intimnější a vyspělejší drámo, než se podaří většině celovečeráků. Jak název napovídá, sledujeme dívku, která se snaží vyrovnat s blížící se smrtí svého otce. Aniž by se figury pouštěly do překotných dialogů, dokáže Kashcheeva předat ohromné množství informací i emocí. Flashbacky se snoubí s lehce surrealistickou poetikou, jež kombinuje skutečné vzpomínky s idealizovaným přáním, jak by věci bývaly mohly být. Autorka naplno využívá možností krátkometrážního formátu, když osekává vše nepodstatné a ukazuje vztah hrdinů v jeho plné síle a přitom i jednoduchosti. Právě lehkost a údernost zároveň jsou hlavní devizy snímky, svědčící o nezpochybnitelném autorčině talentu.

Jako by vyspělé vyprávění obrazem samo o sobě nestačilo, dočkáme se i zcela originálního stylu, složeného z loutkové animace a ruční kamery v greengrassovském stylu – ano, jak Kashcheeva ukazuje, opravdu je možné natočit intimní rodinnou vztahovku s loutkami a kamerou jak z akčního filmu. Během patnácti minut se navíc stihne říct vše důležité nejen o tomto konkrétním příběhu, nýbrž obecně o neschopnosti komunikace a nemožnosti dosažení tak potřebného objetí ze strany rodiče, který na to prostě nemá – jakkoli by chtěl. Na tuto tragédii všedního dne, kterou jistě leckdo z nás zažil, není těžké se napojit.

Kashcheevě se podařilo trefit univerzálně pochopitelné a přitom velmi citlivé téma a kdyby nic jiného, tak právě toto vizionářství si úspěch zaslouží. Držme ojedinělé české stopě na Oscarech palce, ovšem ať bude výsledek jakýkoli, Dcera se bezesporu zařadí mezi tuzemské porevoluční klenoty mezi kraťasy – jako třeba Švankmajerovo Jídlo nebo Řeči, řeči, řeči… Michaely Pavlátové. Čili kusy, které napříč dobovým i regionálním zakotvením mají stále co říct.