Nejsilnější epizoda Gaimanova Sandmana nese název A Hope in Hell, Naděje v Pekle. A je to zřejmá hříčka a odkaz na slavný nápis vyrytý nad bránou Pekla v Dantově Božské komedii: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.“ O Dantovi, jeho tvůrčím procesu a o tom, jaké drama by vyvolalo objevení básníkova manuskriptu, se snaží vyprávět nový snímek Juliana Schnabela Dantův rukopis (In the Hand of Dante), který adaptuje stejnojmenný román Nicka Toschese z roku 2002, do něhož se autor sám vložil jako protagonista Nick. 

 

Je to v něčem přiléhavé, protože Dante se sám, jak je známo, učinil protagonistou své epické básně, a poněkud mrzce (a velmi vtipně!) si v ní vyřizuje účty nejen se slavnými historickými postavami, ale také se svými florentskými známými.

Nic člověku neudělá lépe, než když může svého otravného souseda posadit do rozžhavených kamen, a literárně tak zvěčnit jeho věčné utrpení. Dante měl tak ve své malichernosti neoddiskutovatelný smysl pro humor, který zkombinoval s nevídaně epickým měřítkem – básník prochází nejen Peklem, Očistcem a Rájem, ale také jako kdyby encyklopedií veškerého dosavadního vědění středověkého člověka, od historie, filosofie a astronomie po teologii a zeměpis. A dělá to s až omamnou formální brilantností. 

O podobnou kombinaci vysokého a nízkého se snaží ve své novince i režisér Julian Schnabel, který ve svém snímku snoubí skoro až brakovou kriminální zápletku se zamyšlením o významu poezie, umělecké inspiraci a síle lásky. Bohužel se mu tyto dva žánrové proudy nedaří tak docela usměrnit, a vzniká těžkopádná podívaná se velmi citelnými švy. 

Zápletka se točí kolem senzačního nálezu. Ve Vatikánu byl podle všeho objeven originální rukopis Dantovy Komedie (jak se v době napsání jeho nejslavnější dílo jmenovalo) a mafiánský boss Joe Black (John Malkovich) ví, jak ho na černém trhu zpeněžit. Ve srovnání s částkou, kterou by prodej rukopisu vynesl, totiž bledne i hodnota Rembrandtova autoportrétu, který mu visí za zády. 

Rukopis je však třeba nejprve získat a poté ověřit jeho pravost, a od toho je tu spisovatel Nick Tosches s tváří Oscara Isaaca, který býval Dantem od mládí posedlý. Cítí se s ním zvláštně spřízněn a Schnabel toto spojení jen vizuálně stvrzuje, když Isaaca nechává ztělesnit i florentského básníka v paralelní linii odehrávající se v počátcích 14. století. (Jsem si jistý, že při scéně, v níž Dantovi jedna z postav připomene, že Očistec napsal za rok, zatímco na Ráj už čekají čtenáři šest let, by se George R. R. Martin nepřéjemně ošíval.)

Ačkoliv je scénář plný vzletných výrazů a přechodů do italštiny, skutečnou hloubku se snímku navodit nepodaří, a to navzdory upřímné  snaze Martina Scorseseho, který se objeví v jedné menší roli Dantova duchovního židovského mentora.

Gangsterská krimi linie ze současnosti, širokoúhlá a černobílá, se s tou středověkou, snímanou barevně a v akademickém formátu, spíše ruší, než že by se obě spojily do mocné syntézy. Postavy jsou ploché, jejich rádoby knižní promluvy nepříjemně vzletné. Mafiáni pak mají tendenci mluvit z cesty v nepovedené imitaci tarantinovštiny. Kombinace detektivky a historie může fungovat výborně (jako v románech Umberta Eca) nebo senzacechtivě a banálně (jako v těch od Dana Browna, jehož Inferno je samozřejmě Dantovým Peklem inspirováno). Dantův rukopis má naneštěstí blíže k druhému jmenovanému. 

Dantův rukopis je jak bez gradace (jedna z vypjatých závěrečných scén mezi Gal Gadot a Jasonem Momoou působí až ochotnicky), tak bez rytmu, což je zvlášť urážlivé, uvážíme-li, že Dantovo veledílo je celé psané v rytmicky komplexních tercínách. 

Julian Schnabel, významný malíř a režisér oceněný za svůj snímek Skafandr a motýl, natočil před osmi lety snímek U brány věčnosti o posledních letech Vincenta van Gogha. Je to film mezi uměleckými biopicy unikátní pro svou schopnost věnovat se tvůrčí inspiraci a vyprávět obrazem introspektivní příběh. Přestože má Schnabel po ruce stejného scenáristu, který se podílel i na Bráně, Louise Kugelberga, tentokrát jejich spolupráce selhává. Dantův rukopis je na rozdíl od Brány věčnosti snímek, který se nedokáže dostat svým postavám pod kůži. Co ho zdobí, je však malebná, velmi fluidní kamera Romana Vasjanova (Železná srdce). 

Oscar Isaac i Gal Gadot se pyšní římskými nosy a jejich profily jsou s tím Dantovým ve značném souladu. To bohužel neplatí o ničem dalším. Dantův rukopis není hoden ani Dantova smyslu pro humor, natož jeho radikality či smyslu pro kompozici. Film sám je nakonec tak trochu jako Gal Gadot. Potěší oči, zatahá za uši, nitrem neuspokojí.

Postavy zde vícekrát vzpomínají latinskou frázi tempus fugit. Čas utíká. Tento dojem jsem ale při sledování téměř tříhodinového Dantova rukopisu rozhodně nesdílel.