Tento týden přichází do kin bez výraznějších fanfár nový hororový snímek Clayface, celkově již třetí filmový příspěvek do komiksového univerza od DC v područí Jamese Gunna a Petera Safrana. Vzhledem k jeho nízkému rozpočtu 30 milionů dolarů (někde se uvádí 40) a tím pádem vysoké pravděpodobnosti, že se z kin zaplatí, se tak už nyní začínají vést debaty, jestli to třeba přece jen není cesta, jak se vyhnout průšvihům tipu Supergirl či The Marvels. Matematiku v tomhle případě nechám jiným, my se ale můžeme minimálně podívat na to, jestli to takhle stačí především na dobrý film.

Jakmile bych Clayface (poprvé vystupujícího už v animovaných Creature Commandos) začal srovnávat s ostatními komiksy, nejspíš by všichni začali rychle rozhazovat rukama, protože jestli něco zejména o komiksových filmech z posledních let platí, tak že na ně všichni máme úplně jiné nároky a tudíž i jiné názory. Takže to zkusím jinak, protože navzdory pochybám (a pár výhradám) si troufám tvrdit, že si Clayface vaši pozornost zaslouží.

Novinka Jamese Watkinse s příběhem od Mikea Flanagana je moderní tragédií, v níž se jedna vycházející herecká hvězda jednoho večera špatně rozhodne a to zapříčiní, že přijde o vše, co do té doby budovala. Tom Rhys Harries ve filmu září jako Matt Hagen, slavný herec, jenž se po střetu s gothamským podsvětím ocitá po všech stránkách na dně. Následně se seznámí s ambiciózí vědkyní, která mu aplikuje do těla speciální nano technologii, jež mu má pomoci s hojením zdevastované tváře. Vedlejší účinky na sebe ale nenechají dlouho čekat a než se nadějete, sledujete Hagena, kterak si nůžkama během turbulence stříhá srostlá oční víčka. Na což mimochodem trailery bohužel opakovaně lákaly, protože se marketingové oddělení Warnerů rozhodlo film prodávat primárně jako body horor. U tohohle označení bych ale osobně přece jen váhal.

Snímek sice vykazuje spoustu známek kvalitního body hororu, kde u některých scén budete mít co dělat, abyste se na ně zvládli dívat. Mládeži nepřístupný rating Watkins využívá dosyta a záběry na řezání se nebo řezání do cizích tady jsou vlastně naprosto běžné, čili nic pro aichmofobiky. Jenže pokud byste se třeba těšili na horor ve stylu Flanagana, kde duševní trýzeň a vidiny duchů hrají pomalu větší roli než fyzické projevy hrůzy, pak vás Clayface jednoznačně zanechá hladové. Za mě je to přece jen spíš thriller, ale čert vem technikálie, důležité je, jak to působí. No a jak to teda působí?

Inu, většinu času překvapivě dobře, kde ale Clayface opravdu selhává, je jeho revenge story kostra. Tady zkrátka děj nemá čím překvapit a jakmile se titulní postava vrací po nějaké době do Gothamu, kde se snaží postavit zpátky na nohy, zatímco sleduje, jak ti, co jí ublížili, profitují, je okamžitě jasné, kudy se bude příběh ubírat dál. Nepomůže ani stereotypní postava jednoho dobrého policisty v celém zkorumpovaném okrsku, která případ podezřelých vražd a úmrtí okolo Hagena vyšetřuje a nápadně předznamenává, jak vše skončí. A to i s ohledem na nějaké zvraty týkající se milostného trojúhelníku, který film taktéž celou dobu okatě buduje.

Přirovnání k prvnímu Jokerovi se asi nevyhneme, pár zásadních rozdílů byste tu ale našli. Clayface je jednoznačně popcornovější. Na nic si nehraje, ambice tvůrců byla prostě odvyprávět tragický příběh jednoho z batmanových méně známých záporáků, ale zároveň z něj nečinit mučedníka ani oběť systému, protože to není charakterová studie, nýbrž záporácký origin. A to se povedlo. Na druhou stranu Joker (i když skrze očividné inspirace) byl jednoznačně režijně nápaditější, odvážnější a byl podpořený naprosto monumentálním hudebním doprovodem, jenž často zastiňoval vše ostatní. Clayface má primárně písničkový soundtrack, který je…fajn. Nic víc. Z mého pohledu si ale každý film kladl trochu odlišné cíle, a v obou případech platí, že se je povedlo naplnit.

Když pak odkročíme od příběhových mantinelů, které prostě Clayface má a nepovedlo se mu nad nimi zcela vyzrát, je to ve výsledku velmi příjemná jednohubka, která ke konci zvládá překvapit alespoň svou akcí, kdy už hlavní postava ovládá plně své schopnosti. Většinu času však film stojí především na solidních hereckých výkonech, nepříjemně gradující atmosféře blížící se tragédie a taky postupné proměně hlavního hrdiny v doslovné monstrum. Zevnitř i zvenku.

Když bych to měl shrnout, Clayface sice není ničím novým pod sluncem, jen slušně natočenou žánrovkou, které nic očividného nepodlamuje kolena, tudíž vás pohodlně vtáhne, napne, zabaví a snad jen s výjimkou závěrečného CGI ničím nikdy vyloženě nezklame. Pro někoho to bude málo, pro jiné výhra. Svět DCU už by nicméně vážně potřeboval přijít s něčím zásadnějším, co ho začne pojit více dohromady, představí konečně další superhrdiny (kolik z vás vidělo Lanterns?) a dá tomu všemu nějaký smysl. Obávám se, že pouhé oholení rozpočtů z dlouhodobého hlediska fakt stačit nebude.