Mike Flanagan už dávno není pouze režisérem hororů. Ačkoliv právě v žánru strachu vybudoval jednu z nejvýraznějších tvůrčích kariér současnosti, jeho nejlepší práce často stojí především na postavách, jejich emocích a vztazích. Chuckův život je v tomto ohledu možná jeho nejvýraznějším důkazem. Adaptace novely Stephena Kinga totiž není klasickým hororem, ale melancholickým, místy překvapivě hřejivým zamyšlením nad životem, smrtí a tím, co po člověku zůstává.

Příběh přitom začíná poněkud netradičně. Svět se pomalu rozpadá, na ulicích se objevují podivné vzkazy děkující Charlesi „Chuckovi“ Krantzovi za 39 let jeho života a není vůbec jasné, jak spolu jednotlivé události souvisejí. Odpovědi přicházejí postupně, protože Flanagan stejně jako King vypráví Chuckův život pozpátku. Tři akty nás postupně zavedou do různých období jeho života, přičemž každý z nich působí téměř jako samostatný film.

Právě struktura je jedním z nejzajímavějších aspektů Chuckova života. Třetí akt sleduje svět na pokraji katastrofy, druhý se vrací o devět měsíců zpět a přináší výrazně optimističtější pohled na Chuckův život, zatímco první část nás zavádí až do jeho dětství. Zpočátku tak divák sleduje následky něčeho, čemu vlastně nerozumí, aby teprve postupně dostával jednotlivé dílky skládačky. Nejde přitom jen o ozvláštnění vyprávění. Reverzní chronologie podporuje samotnou myšlenku filmu – člověk totiž svůj život také vnímá jinak podle toho, z jakého místa se na něj zpětně dívá.

Chuckův život vychází z novely ze sbírky Když teče krev z roku 2020. Ta se dočkala zpracování už dříve například v případě povídky Telefonu pana Harrigana, kterou v roce 2022 uvedl Netflix. Chuck je ovšem výrazně odlišný případ. King zde opouští klasický horor a Flanagan dostává příležitost ukázat, že jeho cit pro atmosféru a lidské emoce funguje i mimo jeho tradiční teritorium. A funguje velmi dobře.

Ve své podstatě je totiž Chuckův život poměrně jednoduchým příběhem. V jeho centru stojí obyčejný muž, jehož život je poznamenán nevyhnutelností smrti. Nad tím vším visí otázka, zda Chuckův konec zároveň neznamená konec celého světa. Příběh ale není tolik o apokalypse jako spíše o samotném životě. O vzpomínkách, lásce, rodině, dospívání a drobných okamžicích, které mohou mít v konečném součtu mnohem větší význam, než si v danou chvíli uvědomujeme.

Flanagan navíc dokáže jednotlivé části výrazně odlišit. Každá má vlastní tempo, náladu i emocionální náboj. Přestože se film neustále vrací v čase, jednotlivé akty se navzájem doplňují a postupně vytvářejí komplexnější obraz titulní postavy. Zvlášť ve druhé části je evidentní, že Chuckův život nechce být depresivní podívanou o smrti. Naopak. Dovede být překvapivě optimistický a jeho hlavní poselství lze vnímat jako výzvu k tomu, abychom si dokázali vážit toho, že vůbec žijeme.

Současně je ovšem pravda, že právě reverzní struktura může na část diváků působit poněkud zvláštně. Kdyby Chuckův život skončil už po prvním aktu, měl by vlastně velmi silnou a uzavřenou pointu. Zpětné odhalování Chuckova života sice dovede být působivé, ale zároveň přirozeně oslabuje klasické budování dramatu. Čím více se totiž vracíme do minulosti, tím více se vzdaluje původní záhada, kterou film na začátku nastolil.

O to důležitější jsou herecké výkony. Tom Hiddleston v titulní roli působí přirozeně a velmi civilně a jeho Chuck není žádným hrdinou v klasickém slova smyslu. Je to obyčejný člověk, díky čemuž se k němu dá poměrně snadno přiblížit. Výraznou roli pak mají také Chiwetel Ejiofor a Karen Gillan, ti dostávají prostor především v úvodní části. Nezapomenutelný je ovšem Mark Hamill jako Chuckův dědeček Albie. Herec, kterého si většina diváků stále spojuje především s Lukem Skywalkerem nebo hlasem Jokera, zde předvádí jednu ze svých nejpůsobivějších poloh.

Hamill ostatně právě v souvislosti s Flanaganem připomínal, že režisér sehrál důležitou úlohu v jeho rozhodnutí pokračovat v herecké kariéře místo zvažovaného odchodu do důchodu. Chuckův život tak mimo jiné potvrzuje, že Flanagan umí ze svých herců dostat velmi silné výkony. Platí to i pro Miu Saru, Matthewa Lillarda nebo Davida Dastmalchiana, kteří mají menší prostor, ale potvrzují, že není malých rolí, pouze malých herců, přičemž ani jeden z nich do této kolonky nezapadá.

Možná největší otázkou ovšem zůstává, komu je vlastně Chuckův život určen. Jde o film, který od diváka vyžaduje určitou míru trpělivosti a ochoty přemýšlet. Nejde o další kingovský horor postavený především na děsivých scénách. Nadpřirozené prvky tu sice jsou a Flanagan se místy dotýká temnějších motivů, ve výsledku jde ale hlavně o existenciální drama s výraznou dávkou melodramatu, optimismu a místy i absurdního humoru.

Možná i proto je trochu paradoxní osud samotného filmu. Chuckův život získal v září 2024 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu diváckou cenu, která v předchozích letech několikrát výrazně pomohla filmům na cestě k oscarovému úspěchu. Člověk by proto mohl očekávat, že Neon využije pozitivní reakce a uvede Chuckův život do kin ještě v oscarové sezóně. Místo toho dorazil do amerických kin až v létě. Celosvětově nakonec utržil pouze něco přes 21 milionů dolarů a i z původně plánovaného českého uvedení sešlo.

Z komerčního hlediska tak Chuckův život rozhodně nenaplnil potenciál, který naznačoval úspěch v Torontu. To však nic nemění na tom, že jde o jeden z nejzajímavějších snímků ve Flanaganově dosavadní kariéře. Režisér zde dokazuje, že jeho největší předností není pouze práce s hororovými motivy, ale především schopnost vyprávět příběhy o lidech a jejich emocích.

Právě proto je Chuckův život zároveň dalším argumentem ve prospěch Flanagana jako tvůrce, jemuž lze bez větších obav svěřit další Kingovy látky. Po Geraldově hře a Doktoru Spánkovi ještě letos dodá seriálovou Carrie, chystá novou adaptaci Mlhy a dlouho se mluví také o jeho ambiciózní seriálové adaptaci série Temná věž. Pokud bude mít jeho budoucí práce podobnou míru citu jako Chuckův život, je rozhodně důvod být zvědavý.