Tak co s tím Blomkampem? Z Imfa si dodnes děláme srandu kvůli tomu, že jeho filmařskou existenci poslal do háje ještě před tím, než vůbec něco natočil. Pak nám ale vytřel zrak Districtem 9 (Blomkamp, ne Imf), což našemu redakčnímu kolegovi s chutí předhazujeme, kdykoliv nám k tomu dá příležitost. Ovšem Elysium, jakkoliv jsme se na něj těšili, bylo spíš zklamání a s Chappiem to je taky podobně problematické. V kinech nezaujal, kritici z něj také nejsou nadšení a ačkoliv se pokouší tvářit jinak než režisérův debut o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací nebo jeho politicko-akční thriller s Mattem Damonem, faktem zůstává, že to celé na první pohled vypadá až moc jako jeho starší díla.

Chappie: FOTOGALERIE

Ale skutečně jen na první pohled. Pokud si Blomkamp pracuje i na scénáři, nejspíš nikdy neopustí prostředí slumů, ať už jsou v Africe, nebo v Mexiku, vždycky u toho bude nějaký ten více či méně skrytý politický komentář a pravděpodobně i roboti, nebo alespoň stylové exoskeletony. Zkrátka je to jeho trademark a bylo by nefér tvrdit, že jsme to neočekávali. Michael Bay točí oranžové filmy, Len Wiseman modré a Zdeněk Troška špatné. A Blomkamp zase takovéhle. Je to sichr a patří to k tomu. Fajn však je, že u Chappieho se rozhodl pro trošku mně ambiciózní příběh a namísto politiky tu vlastně jen blbne. Otázka je, jestli chcete blbnout s ním.

Pořád totiž zůstávají stejné problémy, které se ukázaly už v Elysiu. Blomkamp je zajímavý filmař, má akci v malíku, dokáže si vyhrát s designem prostředí i vizuálními efekty a navíc má Sharlta Copleyho, jenž zvládá parádně zahrát i robota. Hezky se na to kouká. Ovšem určit, co to vlastně je, není úplně snadné. Blomkamp očividně vykrádá Číslo 5 žije nebo E.T.ho a vůbec se za to nestydí. Konec konců tyhle odkazy na sci-fi klasiky byly evidentní už v trailerech, ale potíž tkví v tom, že Chappie se jednu chvíli tváří jako dobrodružství pro celou rodinu, ve kterém sympatický robůtek objevuje svou vlastní duši a kamarádí se s trojicí fakt divných gangsterů, aby jen o pár minut později trhal pětimetrový kovový kolos lidi na kusy, vzduchem létaly poloviny těl a krev stříkala víc jak při berserku Jasona Voorheese.

Blomkampovi zoufale chybí někdo, kdo by na něj dohlížel a korigoval jeho nápady. Pak by nedocházelo k bizarním kombinacím žánrů a člověk by nemusel uvažovat o tom, proč z toho filmu, na který by třeba i mohl vzít děcka, je najednou pocta RoboCopovi. A teď myslím toho z osmdesátých let, kde se lidé vykoupali v toxickém odpadu a hlavnímu hrdinovi ustřelili brokovnicí ruku z metrové vzdálenosti. A proč jsou tu za hlavní hrdiny dva muzikanti, kteří by svým zjevem nejspíš vyděsili vaše rodiče k smrti. Režisér by potřeboval dramaturga, někoho, kdo by Chappieho uhladil, dal mu konkrétní tvář i jasnější vyznění, protože takhle je to tak trochu bordel.

Za sebe musím přiznat, že ten bordel se mi vlastně líbil a jistou bizarnost celého filmu jsem si užil. Samozřejmě by asi bylo lepší, kdyby místo Ninji a Yolandi z Die Antwoord hráli hlavní lidské role lidé, kteří zaprvé hrát umí a zadruhé vypadají trošku normálněji. Ale bylo by to zábavnější? Těžko říct. Právě ty fakt divné momenty, kdy lidští hrdinové zkoušejí z robůtka, který začal sám uvažovat a objevil kouzlo malování, udělat nejdrsnějšího afrického gangstera, jsou totiž to, co si budu nejspíš z Chappieho pamatovat nejdéle. Je tu hromada fakt divných scén, možná ani ne dobrých, ovšem dostatečně zajímavých a zvraceným způsobem zábavných, že na ně musíte zkrátka myslet ještě asi celkem dlouho. Kdyby za kamerou nestál Neill Blomkamp, ale někdo zkušenější a usedlejší, možná, že by Chappie snadněji zapadl do nějaké škatulky a podle mnohých diváků se i stal lepším filmem. Takhle je však o dost zajímavější.

Přehrajte si trailer Navíc je tu pořád dost scén, kdy se režisér vykašle na nějaké blbnutí a vymýšlení hovadin a jednoduše natočí parádní a brutální přestřelku nebo vtipnou dialogovou přestřelku. Ale děje se tu toho zkrátka tak moc, že občas k nějakému vyloženému úletu prostě dojde. Blomkamp je jako člověk, který si na střelnici přinese kulomet. Zatímco ostatní se pokouší s pistolí trefit střed terče co nejlépe, on do něj vysype celý nábojový pás a rozstřílí ho na hadry. A doufá, že se to bude počítat jako vítězství bez ohledu na to, že polovina nábojů šla někam do háje.

Kdyby byl Chappie debut, tvrdil bych, že před sebou máme hodně zajímavého režiséra. Jako třetí film už to je však malinko problém, obávám se totiž, že lidí, kteří si prapodivné hraní s žánry, střídání rodinného humoru s brutálním násilím a pokusy o filozofický přesah užijí jako já, bude méně než těch, co z kina vyjdou s výrazem „co jsem to do hajzlu vlastně viděl a co si o tom mám myslet?“ Vidět byste to ale měli tak jako tak.

p.s.: O pátého Vetřelce bych se nebál. Je jasné, že u podobného projektu bude režiséra studio mnohem víc hlídat a nedovolí mu blbnout jako u jeho autorských filmů. A co se řemesla týče, i v Chappiem je evidentní, že v tomhle směru Blomkamp nemá nejmenší problém.