Cesta Tomáše Vorla se po 21 letech uzavírá. Ve velkých rozestupech vznikající trilogii zahájila Cesta z města v roce 2000, která stála na naivním, leč sympatickém a pochopitelném eskapismu – programátor Honza (Tomáš Hanák) hledal na vesnici jednodušší a čistší způsob života, než jaký nabízelo hektické město. Pokračování Cesta do lesa z roku 2012 přineslo větší didaktičnost ve vysvětlování problémů, jimž musí příroda v 21. století čelit, a také generační přesun pozornosti k Honzově dceři a jejímu vztahu s lesníkem Ludvou (Tomáš Vorel mladší).

Aktuální Cesta domů nepřichází po devíti letech se svébytným poetickým řešením, nýbrž působí jako depresivní dovětek předchozího snímku. Vztah Ludvy a Anyny je opět centru dění, s drobným rozdílem, že Annu Linhartovou v této roli vystřídala Lucie Šteflová. Snaživý lesník a nesmlouvavá eko-matka společně vychovávají malou dcerku (kterou hraje skutečná dcera Šteflové Ema). Z lesnického platu se sotva uživí a bydlí v rozpadající se hájence. Ještě větší problémy ale mají se svými rodiči: Ludvův otec (Bolek Polívka) začíná trpět demencí a ten Anyn (Hanák) zase holduje alkoholu i na vesnické poměry až příliš.

Vorel jako režisér i kameraman volí své tradiční trademarky – často znepokojivé a fyzicky nepříjemné záběrování, zachycující detaily tváře z nepřirozených úhlů. Styl je však trochu rozháraný, někdy je kamera až rušivě neplynulá, jako by se nemohla rozhodnout, jak scénu rámovat; jindy dovede překvapit nápaditými kompozicemi. Už standardem této trilogie je poetická hudba Michala Vícha a celkově je řemeslná složka filmu na funkční, vlastně až konvenční úrovni, jež se obejde bez většiny zcizovacích prvků typických pro starší Vorlovy filmy.

„Matko Země, tvá síla jde ke mně,“ pěje opakovaně Bára Nimcová v roli šamanské Hanákovy manželky a spoluscenáristky celé trilogie. Ani její éterická figura však v tomto zobrazení nešvarů venkova není spokojená a vedle konzumace rekreačních drog nemá, jak ze svého údělu vyjít. Vyvstávají podobnosti s podobně depresivní z hlediska rodinných vztahů, ale realizačně mnohem nepovedenější Cenou za štěstí, anebo prchavým Tichým společníkem, který rovněž mísí momenty vesnické poetiky s nekompromisní kořalečností.

V prvním filmu se prchalo z města na venkov, ve druhém se bojovalo proti zanášení městských manýrů do nezkaženého venkova. Teď se už ani nebojuje, jenom se chlastá.

Těžko říct, co tím chtěl Vorel říci, na koho či co si stěžuje a s jakým cílem. Výsledek totiž působí, že všechny cesty jsou špatné a není z nich úniku. Vyprázdněné dodržování tradic jako záminka k pití alkoholu, hardcore příklon k ekologii a zdravému životnímu stylu, podlehnutí trendům v zemědělství, důvěra či naopak vzpoura vůči institucím – to vše se ukazuje jako bezvýchodné, nevedoucí k čemukoli smysluplnému. Vorel pojmenovává spoustu problémů, ale nic z toho nevyplývá.