Až do nedávné kontroverze kolem použití umělé inteligence platil Brutalista za jednoho z oscarových favoritů a je dost dobře možné, že ani zvěsti o digitální úpravě hlasu hlavních hereckých hvězd nezabrání tomu, aby si dosud nepříliš známý Brady Corbet za měsíc odnesl nejprestižnější sošku. Jeho opulentní biografie fiktivního maďarského architekta totiž do značné míry naplňuje ideály Akademiků, zároveň se však snímek úporně snaží vyhnout tomu, aby působil jako laciný Oscar-bait. A vcelku se mu daří i to.

Úvodní dynamická jednozáběrovka zastihuje protagonistu jménem László Tóth na palubě záoceánské lodi, kterou se na konci 40. let minulého století dostává z poválečné Evropy do vysněného New Yorku. Kýčovitost nezbytných záběrů na Sochu Svobody jakožto prvního výjevu, jenž se všem imigrantům naskytne, narušují nezvyklé kamerové úhly, jimiž je ikonický umělecký kus nasnímán. Jako by tak Corbet ve spolupráci s kameramanem Lauriem Crawleym a za zvuku podmanivého soundtracku Daniela Blumberga dával najevo, že se můžeme těšit na motivy, které jsme sice viděli už mnohokrát, avšak tentokrát se jich dočkáme přece jen v trochu jiném podání.

Brutalista: FOTOGALERIE

László a jeho rozbitý nos se dostávají do New Yorku bez peněz i bez rodiny, která se za velkou louži teprve chystá. Platí to pro hrdinovu manželku Erzsébet (Felicity Jones) a neteř Zsófii (Raffey Cassidy), jež na náročnou cestu zatím nemají zdroje (a, jak se později ukáže, nejen to).

První polovinu snímku se tedy protagonista v podání jako vždy charismatického Adriena Brodyho protlouká se svým bratrancem, jemuž pomáhá v podniku s nábytkem. Klíčovým se ukáže setkání s bohatým průmyslníkem Harrisonem Van Burenem (Guy Pearce), který je navzdory prvotní animozitě okouzlen Lászlóvými architektonickými pracemi z minulosti a angažuje jej na vytvoření ambiciózního komunitního centra. Van Buren samozřejmě sleduje především své zájmy, mezi ním a Lászlem se však rozehrává fascinující mocenská hra, v níž se proměňují role zneužívaného a zneužívajícího; přestože není pochyb o tom, kdo po většinu času tahá za kratší konec.

Po této zhruba hodinu a půl dlouhé pasáži nenásleduje konec, nýbrž přestávka – stylově pojatá čtvrthodina oddechu před druhou polovinou. Stopáž tedy nakonec (včetně pauzy) přesahuje tři a půl hodiny, což díky tomuto rozdělení i díky svižnosti vyprávění není zdaleka takový problém, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě se nejde ubránit dojmu, že by některé sekvence šly zkrátit (koneckonců Corbet se vyžívá ve výpustkách a leckteré příběhové zákruty se až do konce zcela uspokojivě nevysvětlí), délka však opravdu není problém – se zajímavě tajemnými hrdiny a odsýpající narací žádná minuta v Corbetově světě nepůsobí jako nepatřičně natahovaná.

Díky tomu je možné rozehrát vpravdě epický historický román 20. století – a to ne z hlediska rozmáchlých davových scén, spíše záběrem témat a procházením více než dekády Lászlóova života. Tomu odpovídá i natáčení na materiál VistaVision, který vznikl právě v 50. letech, a podle Corbeta dobře emuluje dobovou atmosféru – což nelze popřít, ale pro průměrného diváka se přece jen jedná spíše o hezky znějící marketingovou vějičku.

Jak jsem psal už v prvních dojmech, Corbetova precizní a nikam nespěchající režie dává vzpomenout třeba na Paula Thomase Andersona a jeho portréty Danielem Day-Lewisem ztvárněných složitých charakterů ve snímcích Nit z přízraků nebo Až na krev. I Corbet se vyhýbá tomu, aby u svého Lászla divákům odkryl všechny karty, a tak zatvrzelost a občasná nepochopitelnost chování protagonisty či jeho protipólu v podobě Van Burena pomáhá udržovat pozornost až do konce – který v rámci epilogu obsahuje poměrně nečekaný, subtilní plot twist, který možná leckoho napadne už dříve, v každém případě však pěkně zaobaluje určitá tajemství týkající se předchozího vyprávění.

Jak je pro takto gargantuovskou stopáž zásadní, snímek pokrývá hned několik zásadních příběhů, s nimiž by si menší filmy zcela vystačily. László tudíž čelí předsudkům kvůli svému původu a nedostatečné orientaci v americké společnosti, což z Brutalisty činí citlivé imigrantské drama; zároveň je na postavách Lászla a Van Burena podnětné sledovat neustálou přetahovanou mezi umělci a mecenáši, tedy zástupci kulturních hodnot a finančního kapitálu. Jde rovněž o psychologické a vztahové drama mapující strádání jednoho manželství osudově zasaženého dějinnými proudy 20. století.

Přehrajte si trailer Je jasné, že ukočírovat takovéto měřítko není co do důstojného vykreslení postav a společenských poměrů jednoduché, a tak lze Corbetovi tu a tam vyčíst zkratkovitost, doslovnost či spoléhání se na trochu předvídatelná příběhová schémata. I tehdy se však režisér a scenárista může spolehnout na Brodyho, který motivicky i oscarovou nominací navazuje na svůj úspěch s Polanskiho Pianistou, a vcelku neokoukaně působí i střihové postupy známé spíše z artových filmů, jimiž je snímek občas prokládán. Corbetovi se tak podařilo náročného úkolu zhostit se ctí a dal dohromady monumentální dílo, které dokáže zaujmout velmi široké spektrum publika.