Na Pianistu jsem psal v době premiéry recenzi na jiný filmový web, který už zavál čas. Nevím, jestli by si někdo vybavil její odzívané tři hvězdičky z pěti a lamentování nad tím, že Polanski pojal svou válečnou rekonstrukci až příliš konzervativně a pietně – ale zmiňuju tenhle přešlap, protože to beru jako součást určitého pokání ve vztahu k tomuhle dramatu. Teď už jeho výjimečnost vidím a konzervativní podání beru spíš jako příznak a vlastně i důvod nadčasové kvality.

Ostatně právě těch dvacet let od premiéry, během nichž vznikly další desítky snímků o holocaustu, samy o sobě prokázaly, proč se Pianista řadí spolu se Schindlerovým seznamem (pravda, ten je ještě o level výš) k tomu nejpůsobivějšímu, co se na tomhle tematickém poli urodilo. A zvlášť v časech dezinformací a hoaxů, bořících se a nahlodávaných pravd, kdy se slova jako genocida, rasismus nenávist můžou (zne)užívat prakticky libovolně, mi připadá jako velmi důležitý film. Navzdory své formální strohosti zásadní počin.

Pianista navíc v jádru zas tak formálně strohý není. V kontextu Petera Jacksona a jeho Dvou věží, Scorseseho Gangů New Yorku a Jonzeho Adaptace, jimž vyfoukl Oscara, možná ano, ale to je v zásadě zbytečné soutěžení. I Polanskiho režie je virtuózní a bez velkých ztrát ustojí i limitující skutečnost, že hlavní postava je polovinu filmu zavřená v jedné místnosti a my proto spoustu toho strašného utrpení sledujeme jen z varšavských oken. Válečná zvěrstva tam venku jsou ale o to více skličující a při nutnosti sledovat je nemohoucně zpovzdálí děsivější.

Velká část Polanskiho rodiny zemřela v koncentračním táboře, rodiče jej od stejného osudu zachránili tím, že ho propašovali z krakovského ghetta na venkov, a tahle odžitost událostí a vědomí si jejich strašlivé síly ve filmu určitě jsou hodně cítit. Pianista je cenný právě v tom, jak pečlivě a soustředěně ukazuje celou tu říšskou mašinérii, výpad Německa proti svrchovanému národu a následné utahování protižidovských šroubů, které od útlaku jedinců přejde až v masakr statisíců nevinných lidí „nesprávného“ etnického a národnostního původu.

Adaptace osobní zpovědi pianisty Wladyslawa Szpilmana, která je vzletnou oslavou síly hudby i vystrvalosti lidského srdce, tak i díky svému umírněnému režijnímu podání – kde se pompézní výprava, tklivá hudba a špičkové herecké obsazení vydávají všanc příběhu – funguje jako jeden z nejlepších záznamů těch otřesných skutečných událostí, z nichž bychom měli čerpat poučení dnes a denně. Stejně jako radost z toho, jak bezstarostné a klidné životy si tady a teď vlastně žijeme.