Hype train dojel do cílové stanice. Odečet se zastavil na nule. Je na čase čelit velké slávě nebo velkému výbuchu. A protože já jsem byl asi po experimentu jménem Tenet připraven na cokoliv a Nolana uznávám spíš jako nepostradatelnou osobnost současného Hollywoodu než osobně nepostradatelného režiséra, šel jsem do kina ochotně na tříhodinovou dějepisnou nalejvárnu o člověku, kterého znám v kostce jako každý druhý na planetě. Ničitel světů s pronikavým pohledem, jenž se po válce ocitl mezi mlýnskými kameny. Oppenheimerovu wikipage jsem nezkoumal, knižní předlohu nečetl, takže jsem si přišel rochnit v historických souvislostech a ten nolanovský rukodělný styl jsem vnímal jako příjemný bonus, navíc ještě postaru na analogové sedmdesátce. Těch po světě v nefalšovaných IMAX sálech obíhá tak málo, že Nolan osazenstvo Flóry přímo adresoval a poděkoval nám, že držíme palce staré škole. 

A pak se to celé rozjelo. J. Robert “Oppie” Oppenheimer, otec atomové bomby, slavný fyzik a jedna z nejdůležitějších postav dvacátého století. Vidíme ho v posteli, jak ho atakují vize fyzikálních teorií, až hororové vize vlnících se vln, tančících izotopů, rozpadajících se molekulárních vazeb. Jestli máte pocit, že po Kódu Enigmy jdete do dalšího bijáku, v němž vám budou ukazovat vědce jako divné brouky, ale zároveň hrdiny, co drží náskok před Hitlerem, pak se logicky nemýlíte. Nolan však roztáčí svou narativní ruletu o poznání zběsileji než Morten Tyldum, protože skáče mezi časovými liniemi, jednu z nich rovnou točí v kontrastní černobílé, a loupe před užaslým divákem dějovou cibuli, ze které slabším povahám dojetím slzí oči.

Oppenheimer: FOTOGALERIE

Příběh sám o sobě není nijak komplikovaný, naopak budete mít občas pocit, že Nolan se svou tříhodinovou stopáží kličkuje před pozorností publika jako zajíc, kterého opouštějí síly, ale nutno dodat, že je i ta nejposlednější vedlejší role v Oppenheimerovi citlivě obsazená a brilantně zahraná. Dokonce i celoživotní loseři typu Josh Peck jsou tu za hrdiny okamžiku, naprosto pochopíte, proč Downey Jr. kývnul na ne úplně vděčnou postavu, protože chtěl konečně vystoupit ze stínu Tonyho Starka. První, druhé i třetí housle logicky hraje Cillian Murphy, jehož oči a lícní kosti hrají ve chvíli, kdy všem okolo dojdou slova. 

Nesouhlasím se slabým scénářem nebo již tradičně slabými Nolangirls. Ženy tu jsou křovím a kulisou jen částečně, každá z nich má alespoň stopový vliv na Oppenheimera, ať už je to zapálená komunistka Florence Pugh, nebo v závěru chytající dech Emily Blunt. Obě role jsou však záměrně vedlejší, v ochuzeném jádru jde skutečně o souboj mužských eg, ať už vědeckých, vojenských, nebo politických. 

A sledovat tyhle střety a štěpení pro mě bylo mnohem příjemnější, než nervózní čekání na první test atomové bomby. Jak někdo trefně poznamenal, kdyby to točil Michael Bay, vybuchne nejen Hirošima a Nagasaki, ale pravděpodobně i Moskva, New York a Brno. V první půlhodině. Tady vám však Nolan hned zkraje servíruje dilema s otráveným jablkem jako ze Sněhurky, po němž musí být jasné, že film bude brnkat na komorní struny. Jakkoliv na ně Ludwig Göransson tedy brnká natolik mocně, že ve zvukové krajině zaniká vše ostatní, od dialogů až po vizuál, má to své kouzlo i nezastupitelnou roli. 

A tady se vracím k Nolanovu scénáři. Rozmotat klubko ambicí, iluzí, podrazů či pochyb není nikterak složité. Dialogy jsou srozumitelné, hlavní aktéři - páchající dobro pod pláštíkem naivity a falešného dojmu vlastní neomylnosti - roztomilí a děsiví zároveň, válečná mašinérie, v níž adrenalin a nadšení z teoretických úspěchů střídají pochyby a uvědomění si nesmrtelnosti chyb a omylů, krásně výstižná. Při pohledu z dálky je ta Rubikova kostka vzájemně se do sebe vlévajících linií možná zbytečná, ale v jednotlivostech si je Nolan jistý jako už dlouho ne. A kdo jiný by měl sebejistě pronášet soudy nad životem a smrtí celé planety, než blázen s kloboukem a dýmkou, snažící se vlastní pochyby zaplašit závodem o osud lidstva a bojem mezi menším a větším zlem.

Chybělo málo a z Oppenheimera by byla jen intelektuální mrskaná, laciná snaha poopravit image kontroverzního otce projektu Manhattan, atomového táty Oppieho. Nolan však charakter “protagonisty” podrazí hned v úvodu a následně zmate diváka barevnou paletou (pokud jste v životě četli alespoň dvě detektivky a viděli Rašomona, nemůže vás tu nic zaskočit), aby získal čas a mohl dál nerušeně vyprávět Oppenheimerův životopis na přeskáčku. Nejedná se naštěstí o takovou tu budovatelskou biografii ve stylu “byl divnej, ale náš, tak mu koukejte zatleskat”. První dvě hodiny Nolan schválně brzdí a zdánlivě odbíhá od toho zajímavého, od sprintu k atomové bombě, na který všichni v setmělém sále čekají.

Všichni mu to prominou, protože herci hrají jako o život, výprava je báječná a minuty nerušeně ubíhají. Oppenheimer má auru starého studiového bijáku, kdy bylo na filmy dost peněz i času, řečeno slovy klasika: Na ničem se nešetřilo a první celebrita i poslední elektrikář na place společně doufali, že jsou u zrodu něčeho opravdu velikého.

Ať už jde o placebo či nikoliv, na mě to beze zbytku fungovalo. Vyprávění má spád i v tom závěrečném, bezmála hodinovém výdechu, kdy se dostáváme v časové ose za události v Los Alamos a konec druhé světové války. Nastává hon na čarodějnice a štěpnou reakci úplně jiného druhu. Z hlediska budování napětí nebo chuťového ocasu může jít o zklamání, dočkáte se “jen” nekonečného zástupu brunátných mužů v bílých košilích a černých sakách. Přesto je dojem narůstajícího tlaku neodbytný. Tentokrát už ho nevytváří subwoofery špičkového kina jako při testu atomové bomby, ale vaše vlastní vědomí konfrontované s děním v nenápadném kamrlíku, kde se bez účasti veřejnosti rozhoduje o klatbě pro ty, kdo byli ještě před pár týdny oslavováni. 

Nolan se, bohužel, v posledním aktu už nikdy nevrátí do rozervaného nitra Oppenheimerovy duše. Ony až animálně agresivní vize, co na diváka bafnou v úvodní scéně, zmizí stejně rychle jako se objevily. Nolan tu a tam nějakou metaforu zkusí, např. při Oppenheimerově děkovačce celému týmu, jen pár hodin po výbuchu první bomby v Hirošimě, ale nikdy nejde příliš daleko. Z toho budou jeho skalní fanoušci zklamaní, protože přes všechno to vyprávění na přeskáčku je tu Nolan mainstreamový a nezáludný. Snad proto, že chce, aby tenhle příběh oslovil co nejširší publikum. 

Oppenheimer je typickou látkou pro vyprodaná školní představení, ale takovou míru cynismu bych tvůrcům nepřipisoval. Dokonce ani prvoplánový hon na Oscary. Ten je možná v povědomí producentů, zejména Universalu, který Nolana přetáhnul po dlouhé štaci u Warnerů, ale u režiséra, scenáristy a producenta v jedné osobě bych spíš cítil pocit vlastní nepostradatelnosti a potřeby odvyprávět jeden z velkých amerických příběhů dvacátého století. Není těžké pochopit, proč má Nolan k těm egomaniakům s vědeckými tituly tak blízko a fandí jim v boji se státní zvůlí a zákeřnými politiky. 

Bylo by moc snadné natočit rutinní životopis za hromadu peněz, ozdobit ho áčkovými herci, jedním, dvě oslnivými výbuchy a dojít si ve jménu pravdy pro zlatého plešouna. Nolan však do té medvědí pasti nespadnul a jeho na první pohled až příliš jednoduchý epos zalézá s přibývajícími hodinami či dny pod kůži. Zamýšlíte se nad replikami, promýšlíte možné alternativy světové historie, otevíráte knihu o kvantové fyzice. V noci do vás kopou první vlnící se vlny. Kdykoliv zavřete oči, vidíte Cilliana Murphyho, jak hledí do vaší duše a hledá tam hluboké existenciální otázky, na které svět zatím nezná odpověď. 

Přehrajte si trailer Oppenheimer možná neohromí, ale inspiruje. Možná to není atomovka, ale bomba je to určitě. Asi nejde o nejlepší nolanovku, ale je na míle vzdálená od těch nejhorších. A v letošní sezóně jde o detonaci, která září jasným plamenem. Nenechte se sežehnout, nechte se osvítit!