Před týdnem jsem sbíral čelist z podlahy z famózního Chicagského tribunálu, jenom abych o nějakých sedm dní později znovu nevěřícně zíral, jak si Sacha Baron Cohen tentokrát dokázal poradit se svojí pravděpodobně nejkontroverznější rolí tak, že ji de facto proměnil v maják naděje nejen pro samotnou Ameriku, ale vlastně i celý svět. Přitom to přišlo jako blesk z čistého nebe.

Nejprve se objevila fotka Cohena v kostýmu Borata, kterak natáčí scénu v autě. Okamžitě se tak vyrojily spekulace, že by komik mohl chystat překvapivé pokračování, a co víc, že by mohlo dorazit ještě před volbami. Vzhledem k pandemické situaci ale kina nepřipadala v úvahu a o pár týdnů později tak padlo rozhodnutí již hotový film prodat Amazonu. Ten se zavázal snímek vypustit prakticky bez jakékoli objemnější marketingové kampaně doslova týden a půl před volebním dnem v době, kdy už miliony lidí svůj hlas odevzdaly. Ale proč to všechno píšu – důležité je, že Cohen a režisér Jason Woliner projekt natočili v podstatě potají, narychlo a v půli produkce je zastihla druhá vlna koronaviru. Ten přitom původně ani neměl ve filmu nějak významně figurovat, o to pozoruhodnější je způsob, jakým ho tvůrci nakonec do svého příběhu vpletli.

Přehrajte si trailer

A ano, druhý Borat, nebo taky Borat Subsequent Moviefilm: Delivery of Prodigious Bribe to American Regime for Make Benefit Once Glorious Nation of Kazakhstan, opravdu má nějaký příběh. Dokonce bych si troufl říct, že je daleko nosnější než u spousty jiných letošních komedií, a to zejména proto, jakým způsobem v závěru mění své dva ústřední charaktery. Začneme Boratem. Ten se po úspěchu prvního filmu vrátil do rodného Kazachstánu, kde na něj místo slávy čekala jen ostuda a trest za ponížení kazašského národa. O čtrnáct let později ale dostává druhou šanci. Tentokrát má za úkol předat vzácný dar některému z vrcholných představitelů vlády USA, aby spolu obě země byly za dobře. Ještě před odjezdem se pak setkává se svojí patnáctiletou dcerou Tutar – jediným majetkem, který mu zbyl.

Záhy ovšem zjišťujeme, že co tak dobře fungovalo minule, už teď tak hladce nepůjde. Lidé totiž Borata všude poznávají, a aby mohl hlavní hrdina proniknout, kam potřebuje, musí využívat nejrůznějších převleků. Zde druhý Borat lehce připomíná Cohenův pořad Who is America?, na rozdíl od něj ale Cohenovi ve filmu nejde jenom o to, své nic netušící oběti zesměšnit, nýbrž skrze jejich reakce ukázat, co všechno jsou lidé v dnešní době schopni tolerovat, nebo dokonce podporovat. Film oproti jedničce kupodivu není o nic míň šokující v tom, jaká zvěrstva Borat páchá, spíš jen dokazuje, kam se mezitím laťka našeho vnímání a naší trpělivosti posunula. Příkladem budiž scéna, kdy Borat v převleku za člena KKK dorazí na sraz Republikánské strany do hotelu plného lidí – nikdo ho však nevyhodí, nikdo mu nic neřekne, a nebýt pár otočených hlav, vlastně se nic nestane. Jeden důležitý rozdíl oproti prvnímu filmu tu však je. Nově je totiž Borat nucený nad svými činy přemýšlet a eventuálně se na ně dokonce dívat v novém kontextu. A to vše právě díky jeho dceři.

Tutar na začátku filmu začíná v podstatě jako divoch, který poprvé přijíždí do civilizace. Kromě citových vazeb na otce ji definuje především skutečnost, že není schopná o sobě uvažovat jako o rovnoprávném člověku. Má totiž knihu, něco jako Bibli, v níž najdete všechno možné od zákazu pro ženy sedět za volantem, až po lidipojídající vaginy. Zatímco s ní tak Borat manipuluje podle svých potřeb za účelem splnění veledůležité mise, neregistrujeme u ní v zásadě jakýkoli protest. Teprve až díky jedné z mála nenaskriptovaných (nebo to tak alespoň působí) scén s jednou postarší ženou se Tutar dozvídá, že vlastně má nějaká práva. Že ženy vskutku mohou řídit auta. A že když si strčí dva prsty do vaginy, nic špatného se nestane – naopak.

To vše navíc dává šanci zazářit sympatické bulharské herečce Marii Bakalove, která se toho naštěstí ujala s velkým přehledem. Co by tak mohlo působit násilně a trapně, podává herečka autenticky a navíc ještě vtipně. Ostatně ona i Cohen se dostanou do spousty situací, kdy by bylo strašně jednoduché vystoupit z role a vše nějakým rozumným způsobem vysvětlit – jenže se tak neděje, a tak i ty nejhorší scény (ples) nechávají v klidu dohrát až do úplného konce. Přesvědčivější herectví, aby člověk pohledal!

Zní to nepravděpodobně, tak nepravděpodobně, jak jen v roce 2020 může něco znít – ale druhý Borat je ve výsledku feministickým filmem. Co začíná darem pornografické opice viceprezidentovi Miku Penceovi ve prospěch nedávno poníženého státu Kazachstánu, končí tím, že se Borat a jeho dcera otevřou novým poznatkům, přijmou, že svět není černobílý, že všechno, co se dočtou na Facebooku, není nutně pravda, a že jak věci doteď fungovaly v Kazachstánu, není nutně jak by měly fungovat napořád. Hlavně ale ten vývoj celou dobu dává smysl. To, že snímek kulminuje skoro až investigativní akcí v hotelovém pokoji s Rudym Giulianim v kompromitující poloze je vlastně vedlejší (ale přesto pozoruhodné), daleko překvapivější je totiž fakt, že se právě touhle závěrečnou operací povedlo zároveň i dovršit předchozí proměnu obou hlavních postav. I z toho důvodu se vlastně nemůžu na druhého Borata zlobit, že těch naskriptovaných sekvencí je ve filmu víc než minule. Ve všech ostatních případech, kdy se podle scénáře nejede, totiž Sacha a spol. slaví bezprecedentní úspěch hodný obdivu zejména proto, jakým způsobem se jim to povedlo proplést do příběhu.

Proč tedy nakonec opatrnější hodnocení? Protože teprve čas ukáže, jestli byl druhý Borat skutečně pamětihodným dílem s přesahem, které se pokusilo apelovat ve volebním roce na ty lepší lidské stránky tím, že nám nejprve ukázalo ty horší, a následně umožnilo i té nejostudnější postavě, jakou známe, aby se „polepšila“, nebo jestli šlo jen o solidní komedii s dobrými úmysly, která ovšem ve finále diváky zklamala, protože se nedržela zajetých kolejí a místo přízemního humoru v kombinaci s chytrou satirou vsadila všechno na schopnost odvyprávět souvislý děj, kterým nám tvůrci chtěli něco důležitého říct. Osobně doufám v to první, bojím se však toho druhého.