Filmový průmysl a distribuce mají nějaká pravidla. Ta se dají pochopitelně ohnout a když chce někdo pustit vánoční komedii do kin v srpnu, soud ho kvůli tomu nečeká. Ale tak nějak platí, že kdo chce Oscara, posílá svoje dílo do kin někdy ke konci roku. A kdo chce Oscara tuplem, ten natočí životopis, protože za ty se ceny udělují pravidelněji než dejme tomu za špionážní komedie. Bob Marley: One Love jde do kin v únoru, což samozřejmě nemusí znamenat vůbec nic. Ovšem přiznám se, že jsem vstupoval do sálu s podezřením, že si tvůrci možná spočítali, že vedle jiných kandidátů na Oscara by jejich dílko úplně nezazářilo, a tak poupravili svoje ambice a zkoušejí to takhle bokem. No a obávám se, že to tak je. 

Bob Marley: One Love je víceméně tradiční životopis, i když formule „narodil se – vyrůstal – uspěl – zkazil se – napravil se“ je tu tentokrát vystavěná malinko jinak. Většina snímku se totiž odehrává v době, kdy už populární král reggae odjel po pokusu o atentát na svou osobu z Jamajky do Anglie, stal se mezinárodní superhvězdou, vyřešil si jedno trauma a pak se vrátil domů. Pokud vyrazíte do kina s tím, že se o Marleym něco dozvíte, tak ano, dozvíte. Jenže všechno mimo jeho anglický exil je tu vyprávěné zkratkovitými flashbacky, díky čemuž tu příliš nefunguje snaha nějak víc popsat jeho osobnost a to, co ho jako muzikanta a především člověka formovalo. Prostě se tam jednou šoupne setkání s chlapíkem, jenž mu otevřel dveře k rastafariánství, založí kapelu a zajistí jí smlouvu, nebo se seznámí a začne randit se svou životní láskou. Skutečně jde ale spíš o odbočky, které sice dají neznalým divákům jakous takous představu o tom, kdo byl Marley před tím, než se z něj stal fenomén. Nic víc. A právě tohle do jisté míry přesně popisuje hlavní problém One Love. 

Bob Marley: One Love: FOTOGALERIE

Příběh Boba Marleyho, jeho cesty ke globální slávě a velkolepého návratu na Jamajku se nikdy nestane filmem, který by byl skutečně zajímavý, nebo šel pod kůži hlavního hrdiny. Částečně to dává smysl, protože produkoval i Marleyho syn Ziggy, jenž asi úplně netoužil po tom, aby filmový pomník jeho otce zašpinila mnohdy ne moc hezká realita. Ale bohužel tentokrát se dostáváme daleko za hranici snahy o líbivost, před níž skončilo třeba Bohemian Rhapsody. V ní se také vyhýbalo drsnější realitě a především „skládala pocta velikánovi.“ Reinaldo Marcus Green však není tak dobrý režisér, jakým byl u Queenů Bryan Singer (respektive Dexter Fletcher), takže se mu tu jistou vyprázdněnost nedaří úplně dobře maskovat. 

I pokud do kina vyrazíte jen s tím, že víte, že Marley zpíval No Woman No Cry, zemřel mladý, nosil dredy a hulil hodně trávy, tak si nejspíš všimnete, že se One Love urputně snaží vyhýbat se všemu, co by mohlo jeho obraz jakkoliv pošpinit. Párkrát se tu naznačí fakt, že si rád užíval nejen se svou manželkou, ale krom dvou rychlých střihů a jednoho vyhroceného dialogu se tím nikdo příliš nezabývá. Když pak dojde na konflikty v kapele nebo boj s vlastním svědomím a zaprodaností, řeší se to až příliš rychle, bez velkých emocí a bez schopnosti a snahy ukázat, že hudební velikán měl i nějakou stinnou stránku. Tohle není Walk the Line, které se nebálo tnout do živého a ukázat svého hrdinu jako člověka, jenž dělá chyby. A jemuž fandíme i proto, že se je snaží odčinit. Marley tu jaksi proplouvá životem, stává se slavným, všechno mu prochází a i když se objeví nějaký problém, tak se prostě vyřeší banální dialogovou přestřelkou nebo tím, že hrdina hraje na kytaru a u toho přemýšlí. 

Přehrajte si trailer Bob Marley: One Love klouže po povrchu a tak moc se snaží být líbivý, až se z něj stává prázdný film. Tak prázdný, že člověk v kině začne přemýšlet, jestli ten Marley náhodou nebyl totálně nudný člověk, který prožil život, podle něhož prostě nešlo natočit skutečně zajímavé drama. Tomu se mi ovšem nechce věřit. Takže ve výsledku je to obstojně zahraná a celkem hezky vypadající podívaná s fajn soundtrackem, ale přečtení článku na Wikipedii vám o Marleyho životě dá víc informací. A poslech jeho Exodu nebo nějakého alba s výběrem největší hitů víc emocí. Takže sami zvažte, jak moc velcí jste fanoušci na to, abyste do kina vyrazili na všehovšudy průměrný film.