Zatímco v Nové vlně nahlíží Richard Linklater na tvůrčí počátek dlouhé kariéry režiséry Jean-Luca Godarda, a je tak optimistický, rozverný a plný uměleckého vzmachu, vlna úspěchu, s níž je konfrontován Lorenz Hart, nepatří jemu, ale jeho příteli, a on tak nestojí na jejím vrchu, místo toho je jí smeten. Autor textu písně Blue Moon se tak cítí jeden večer obzvlášť melancholicky a „blue“.

Píše se rok 1943 a textař Lorenz Hart sedí v baru, přestože se ze všech sil snaží nepít. Vzhledem k tomu, jaké problémy s alkoholem měl, by to mohl být kterýkoliv večer (ráno/poledne) v roce, ale my víme, že se jedná o 31. březen. Toho večera měl totiž premiéru slavný muzikál Oklahoma! a Lorenz si o jeho textu nemyslí nic dobrého. 

Proč si však úspěch Oklahomy! bere tak osobně? Protože ji složil jeho dlouholetý parťák Richard Rodgers a vůbec poprvé se stalo, že slova k jeho hudební kompozici nenapsal on sám, ale Oscar Hammerstein. Ze strany Rodgerse se nicméně nejednalo o zradu, vždyť Lorenze oslovil jako prvního, ale tomu se zdál námět, který pokládal za oslavu vidláků ze Středozápadu naprosto banální, a tak nabídku odmítl. 

Autor slavných balad jako Blue Moon, Manhattan, My Funny Valentine nebo The Lady Is a Trump musí skousnout skutečnost, že jeho dlouholetý partner bude mít svůj největší úspěch s jiným textařem. Lituje snad nyní? Spíš bych řekl, že lituje toho, že muzikál vůbec vznikl, ne toho, že se na něm nepodílel, což z něj během filmu dělá figuru obzvlášť hořkou a takovou, která se není schopna zcela srovnat s realitou.

Hart odešel z premiéry předčasně a zaplul do baru, kde nyní poněkud sadomasochisticky čeká, až se zaplní ansámblem Oklahomy! včetně Rodgerse. Linklater stráví celý první akt nenásilným rozhovorem/monologem, v němž Hart během interakce s barmanem, pianistou a pomalu usrkávajícím esejistou New Yorkeru, kterým není nikdo menší než E.B. White, autor Myšáka Stuarta Littlea, představí divákům nejen svůj život, ale hlavně svůj pohled na umění veršotepectví. 

Snímek se v podstatě celý odehrává v jednom baru a ctí tak aristotelský princip jednoty místa, času a děje. A z této divadelnosti spojené s pevnou Linklaterovou režií čerpá sílu, spíše, než že by se jí nechal udolat. Podobné situace stojí na scénáři – a ten Roberta Kaplowa je jeden z nejlepších tohoto roku. Přirozeně představuje Hartovu minulost, umělecké preference a zároveň vášeň pro komponování věty či fráze, jeho lásku ke slovům a shakespearovskou posedlost slovní hříčkou. 

Hart má pocit, že by umění mělo popouzet, být nečekané, občas cynické a šokující, a inspirativní, zatímco Rodgers má za to, že zejména v čase války se lidé chtějí pobavit bez tragických podtónů. Podle Harta je sociální satira klíčová, zatímco pro Rodgerse jde o překonaný formát. 

Robert Kaplow je mimo jiné autor knihy Já a Orson Welles, kterou Linklater zfilmoval v roce 2008. Což spolu s dvojicí letošních filmů ukazuje, že má Linklater dlouhodobou zálibu ve ztvárnění momentů v životě velkých umělců. 

Co má Linklater dál, to je trpělivost. Jako v případě Chlapectví, které točil dvanáct let, i s Blue Moon si dal načas. Ethan Hawke podle svých slov četl scénář už před deseti lety a velmi na Liklatera naléhal, aby už točili, ale režisér oponoval, že herec ještě není připravený. Zda byl Hawke připravený tehdy, to nemůžeme posoudit. Co posoudit můžeme, to je jeho výkon v Blue Moon v roce 2025. 

Přehrajte si trailer Je to part nesmírně vděčný, plnící mnoho oscarových kritérií – jedná se o ztvárnění reálné postavy spojené s uměním a trpící – Lorenz dorostl do výšky jen kolem 150cm, což velmi poznamenalo jeho milostný život i sebevědomí. Jak to bývá, jako někdo, kdo se zároveň nenávidí i obdivuje, je Hart plný sebelásky a sebemrskačství. Výrazně vyšší Hawke se tedy občas nachází doslova v podlaze, jindy se opírá o vysoký bar, ale svým výkonem nad ostatními ční. 

A to i přesto, že to byl Andrew Scott – rovněž výborný – který si za roli Rodgerse odnesl cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli na letošním festivalu Berlinale. Margaret Qualley jako prospěchářská Elizabeth Weiland, nadaná studentka vysoké a Hartova múza i padawanka, poutá pozornost nejen svými blonďatými kadeřemi. 

Blue Moon je vítaný životopisný film, který si správně vybírá jeden klíčový moment umělcova života, místo toho, aby se snažil chronologicky postihnout vše, co ho potkalo. Konkrétně jeden strastiplný egocentrický večer potlačovaného, a přitom rozpínavého ega.

Richard Linklater, Robert Kaplow a Ethan Hawke ho prodchnuli velkou baladičností, a mají toho mnoho co říct o umění i neustále se vyvíjející povaze přátelství. Lorenz Hart sám je textař i velká diva a Blue Moon září jasněji než většina letošních dramat, natož těch biografických.