Po výbušném koncertu na newportském folkovém festivalu v roce 1965 Dylan nepolevoval a dál hrál během celého turné po Státech elektricky. Po jednom z takových koncertů za ním přišla mladá dáma s tím, že se jí jeho koncertování a obecně nový přístup nelíbí. Dylan se pohotově zeptal, jestli na něj tedy pískala. Když bývalá fanynka odvětila, že nikoliv, Dylan se na ni obořil: "Proč si mi nedala najevo, co cítíš? Měla si pískat! Měla si reagovat! Právě o tom je moje muzika!" A právě o tom je i filmový portrét Bob Dylan: Úplně neznámý.

Z nového díla Jamese Mangolda jsem měl velké obavy. Walk the Line je sice skvělá biografie Johnnyho Cashe, který patřil k nejvýraznějším hudebním osobnostem minulého století. Stále však šlo o poměrně jednoduše zařaditelného zpěváka, jenž proslul mnoha snadno zfilmovatelnými atributy, a to navíc s dramatickým životním příběhem. Drogové závislosti a cesta z chudoby na vrchol se prodávají samy. Bob Dylan pocházející ze středostavovské židovské rodiny z Minnesoty je naopak znám tím, že lze u něj jen těžko hledat adjektiva, která by se k němu stoprocentně dala připevnit. Snad jen to, že je nezařaditelný, svůj a jakžto umělec naprosto geniální. 

Jeho autenticita a maximální snaha oprostit se od jakýchkoliv očekávání a hudebních konvencí jsou jasně patrné napříč celou jeho fascinující a desítky let trvající kariérou. Když se o něm jiní filmaři pokoušeli natočit celovečerní snímek, z čehož vzniklo Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, museli nakonec k celé látce přistoupit zcela po svém a Boba ve filmu přenesli do několika herců různých věků, pohlaví i ras. A není divu, zpěvákovo rebelanství a nemožné zaškatulkování zdánlivě neumožňovalo jeho život ztvárnit srozumitelným a vypovídajícím způsobem. Proto se Mangold nespokojil jen s běžným životopisem sahajícím od počátku do konce. Ale o tom až později.

Začněme jednoduše s konstatováním, že Chalamet je v roli folkaře výborný. V jeho tváři se často zračí těžko postřehnutelná gesta, která však ve výsledku s důstojně odzpívanými party tvoří brilantní herecký výkon. Jeden z nejlepších herců své generace si tak pravděpodobně vybrnká oscarovou nominaci, neboť je v náročné roli správně nepřístupný, jízlivý i emotivní. Byť jsem mu po prvních trailerech nevěřil, neboť snaha napodobit Dylanův charakteristický hlas se podle mě vůbec nedařila, všechny tyto obavy s prvními akordy rázem zmizely. Jeho výkon nikdy není rušivý, naopak se Chalametovi podařilo zachytit všechny drobné nuance, které jsou pro zpěváka charakteristické.

Totéž platí i pro zbytek hereckého osazenstva. Andělskou Joan Baez s nebeským hlasem zdatně vystřihla Monica Barbaro, Elle Fanning v částečně smyšlené roli Dylanovy múzy Sylvie Russo filmu rovněž dělá čest. Nejvíc ale potěší Edward Norton, který se převtělil do role legendárního folkaře Petera Seegera. Fascinující osobnost, jejíž bolestný osud v rámci mccarthyovských procesů s levicově smýšlejícími umělci je zde spíš jen naznačen, dostává skrze Nortona potřebný punc staromilské lásky k tradicím. V mentorské roli výrazného umělce mu věříte každý dobrosrdečný úsměv i každou chuť rozmlátit techniku sekerou. Nezbývá než doufat, že mu tento part pomůže se v Hollywoodu opět vyšvihnout na ty nejvyšší příčky.

Biják rovněž výborně funguje i jako průlet filmařsky lákavými hudebními šedesátkami. Vyjma zmíněných person se ve filmu samozřejmě objeví i Johnny Cash, jenž byl Dylanovi velkým vzorem a podporou v ryzí autenticitě. Zastihneme ho v období, kdy si poměrně rozuměl s drogami i alkoholem, což je tu opět povedeně demonstrováno a jen na poli pár scén si Boyd Holbrook v černém naprosto podmaňuje pomyslný parket. Vždy se také pohybujeme po řádně vystavěných reálných lokacích, které jsou oživeny všudypřítomnými muzikanty, dýmem a ševelící ulicí. Prostředí, v němž se hlavní hrdina pohybuje, je tak neustále dynamické, vtahující a ty dvě a něco hodiny i díky tomu uplynou velmi rychle.

Tím se dostáváme k jádru snímku, jež bude jistě mnohým i trnem v oku. A tím je samozřejmě neuchopitelný Bob Dylan. Je velmi potěšující, že jako konzultant u scénáře posloužil Elijah Wald, který má na svědomí vynikající knihu Dylan se dal na elektriku. Ta do posledního detailu zachycuje nejen bouřlivý proces vedoucí k Newportu roku 1965, ale i turbulentní změny v hudbě, folku a Dylanově personě. Sám držitel Nobelovy ceny za literaturu (jakožto jediný písničkář na světě) se o této knize vyjadřuje velmi pozitivně, stejně tak se dokonce vyjádřil i směrem k tomuto filmu. Timmyho označil za skvělého herce a popřál mu štěstí. Má tedy divák milující Dylana a jeho bezuzdnost právo k filmu přistupovat s despektem? 

Nemá.

Sám jsem se tohoto omylu dopustil. Mangold však ví, co chce filmem sdělit. Namísto rozsáhlého zachycení celého příběhu se tak soustředí pouze na těch několik let, během kterých Dylan stoupal na vrchol a zažíral se posluchačům pod kůži jako folkař, jen aby na Newportu hrábl do elektrických strun a všem vypálil rybník. Kdyby Mangold chtěl sázet na lacinou biografii, mohl přece zachytit o tolik vděčnější momenty. Například to, že Dylan byl údajně první, s kým se Beatles zhulili. Nebo chlastačky s Rolling Stones. Vždyť jen pár měsíců po událostech filmu se Dylan stal společně s Johnem Lennonem závislým na heroinu a měl dopravní nehodu na motorce, při níž si zlomil několik obratlů. Nevyhledal však lékařskou péči a nebyl ani hospitalizovaný, místo toho se na několik let stáhl z veřejného života, aby o pár let později opět stoupal žebříčky hitparád na první místa a boural veškeré možné i nemožné hudební stereotypy. Pro film jde o události jako dělané.

Režisér se tomu ale vyhnul a zvolil jiný přístup. Tato perspektiva, která je úžeji zaměřená, totiž filmu pomáhá rozvíjet ústřední téma, jež je klíčové i pro (nemožné) pochopení Dylana samotného. Ryze umělecký duch, naprosto neuchopitelný ve své originalitě. Neochota poddat se očekáváním posluchačů. Neustálá snaha překvapovat sebe i fanoušky. A hlavně naprostá soustředěnost, která absolutně nepřipomíná touhu po slávě, nýbrž nepoddajnou touhu bourat, znovu stavět, a tím vyvolávat pestré emoce a naplňovat tu nejčistší podstatu umění. 

Snaží se o to i film samotný. Již první tóny nás zavedou k jednomu z nejznámějších hitů folkové legendy Woody Guthrieho, který je však utnut ve svém vrcholu, na který se divák těší. Výborně pojatá postava Guthrieho je zde představena společně se Seegerem, jenž je klíčový pro ústřední konflikt. Zatímco dobrosrdečný Seeger ve folku viděl hudbu od lidí a pro lidi a svou muzikou se snažil komunikovat navenek, Dylan se muzikou obracel k sobě. Seeger na svých koncertech spojoval lidi dohromady, nechával je zpívat spolu s ním a povzbuzoval je k zapojování se. Dylan se nebál stát k divákům zády, mluvit si pro sebe, vždy působil maximálně soustředěně a zpěvem a texty se nesnažil oslovit masy, ale vyjádřit vlastní pocity a myšlenky. Povedený konflikt však nestojí jen na odlišnostech. Obě legendy vychází z folkové tradice a absolutní lásky k hudbě. Nelze ani snižovat Seegera na konzervativního tradicionalistu a Dylana na liberálního buřiče. Oba zkrátka představovali jiný ideál, kde nelze volit černobíle. 

A Úplně neznámý tento ústřední konflikt prodává výborně. Je přítomný od prvních okamžiků, kdy spolu Seeger a Dylan debatují o hudbě u zapnutého rádia. Objevuje se, když se Dylan poprvé objeví na newportském festivalu, a zvláště když je na něm podruhé. Každé jeho rozhodnutí i odmítnutí zahrát oblíbenou skladbu se v tomto konfliktu zračí a závěrečná nečernobílá konfrontace s obecenstvem i celým festivalem je pak perfektním vyústěním postupně budovaného tématu. Film nechce zachytit celý Dylanův život. Na omezeném úseku chce zdůraznit jeho naprostou svébytnost, neustálou potřebu se překvapovat i překonávat a dokonalé naplnění slova umění.

Lehce navíc nicméně působí romantické linie, jež se rovněž line celým příběhem. Dylana to polidšťuje a dělá to z něj postavu, s níž je snazší se ztotožnit. Jinak by šlo o naprosto nepřístupný charakter, který by působil spíš otravně a nesympaticky (ne že by sám Dylan tak nepůsobil). Jeho milostné eskapády s Joan Baez i Sylvií Russo však nepůsobí konzistentně se zbytkem scénáře. Zejména závěrečné vyústění této linie je pro snímek zcela nadbytečné a moc nekoresponduje s aurou, kterou se jinak podařilo filmu okolo Dylana vybudovat.  

Přehrajte si trailer A co hudba? Je perfektní. Milovníci Dylanových hitů si přijdou na své při scénách, v nichž se ozvou první akordy známých balad. Divák poslouchá se stejným úžasem, s jakým se do každého nového univerzálně platného textu zaposlouchávají i ohromení posluchači. Režie je v každém okamžiku precizní a hraje se či zpívá prakticky pořád. A je to krása. Sprostá snaha si fandovsky přivlastnit Dylanovo dílo a ofrňovat se nad tím, že snímek slouží jen jako vulgární přehlídka jeho hudby bez jakékoliv hloubky, jde tak naprosto proti Dylanovu étosu. Cílem je něco vyvolat. Vzbudit vášeň, zájem. Díky mému slzení u téměř každého druhého pění jsem si jist, že se to filmu podařilo perfektně.