Ani nevím, proč mám neustále pocit, že posledním filmem bratří Coenů byl Seriózní muž. Možná proto, že mě pořád žere zklamání, jak většinové publikum tenhle vrstevnatý masterpiece s jednou z nejlepších (anti)point v dějinách filmu odmítlo. Westernovou odbočku Opravdová kuráž mám rád, ale vlastně mi z nadité bratrské portmonky mimoděk vypadává.

V nitru Llewyna Davise: FOTOGALERIE

Čekání na Llewyna Davise, který očaroval loni Cannes a odnášel si euforické recenze s ujištěním, že linie Seriózního muže pokračuje, bylo mučivě dlouhé a skutečně mám pocit, že jsem během něj „obešel celej svět, chudák já“. Člověk si za ten rok nechtěně vytvořil představu, jaký že tenhle smyšlený folkový biopic vlastně bude.

Může se pak trochu cítit ošizený, že místo komplexní, odměřeně sarkastické, mrazivě bizarní a osudem deformované židovské anekdoty dostane jen tklivý folkový šlágr o nesympatickém chlapovi, který na začátku 60. let hledá v newyorské Greenwich Village uznání pro svůj unavený hlas, oprýskanou kytaru a metaforické balady.

Lllewyn je samozřejmě další z rodokmenu coenovských loserů, ale výrazně od serózního profesora Gopnicka se liší tím, že není navštěvován příkořími shůry. Příkoří jsou součástí a výslednicí jeho životního postoje. Lllewyn je skutečně „dementním bratrem krále Midase“, který vše, čeho se dotkne, promění v hovno. Často naprosto úmyslně.

Přesvědčení o vlastním talentu a neochota ke kompromisům ho vedou k životu potulného kocoura, který zneužívá pohostinnosti druhých, nekontrolovaně rozšiřuje svoje semeno (tahle metafora není moje, ukradl jsem jí nějakému zahraničnímu kolegovi, ale mezi námi folkaři se tohle dělá běžně), a když je frustrovaný, pomstí se na těch, kteří se nemůžou bránit, třeba na tlusté bábě z vidlákova, co si chce jenom tak od srdce zazpívat. Těžko litovat někoho, kdo na svém údělu tak usilovně pracuje, řekne se. Ale pochopitelně to funguje zcela opačně.

Davis se od chcípáka známého z českého filmu liší tím, že nežebrá o úsměvy ani sympatie. Svoje porážky nosí na štítě s hrdostí člověka, ochotného vidinu budoucnosti vyměnit za sled bezcílných toulek a cizích gaučů, na nichž přespí. Tenhle úděl není jen pózou, ale i uměleckou filozofií, která se přenáší do jeho hudby. Hudby, která nenachází uznání, protože Llewyn není dost dobrý sám o sobě a jeho druhý hlas se odporoučel z mostu na věčnost.

Coeni vytvořili niterný obraz jedince, který neustále všechno podstatné míjí a je sám míjen. Jeho cesta nemá cíl a nemá směr, nemá náznak vykoupení. Llewyn je vždy na špatném místě ve špatný čas. V jeho nitru neleží jen jeden malý osobní příběh, ale zároveň coenovská pocta folkové scéně, která se rodila z lidových šlágrů a hledala pro ně moderní existenční výraz. Llewyn pochopitelně není tím, kdo by ho našel. Letmo se v závěru mine s kudrnatým mužem, jehož kučeravá hlava a skřehotavý hlas všechno změní. Llewyn u toho samozřejmě bude chybět, poor boy.

Přehrajte si trailer Je dál odsouzen k nekonečné smyčce nezdaru a úzkým chodbám neúspěchu vyhrazeným pro autentické losery. Kdyby tak měl křídla… Joel a Ethan Coenovi natočili významově jednoduchý srdcebolný song plný nostalgie, v němž si vystačili s několika málo akordy – brilantní prací s dialogy, přesným castingem, snovým retro lookem kamery Bruno Delbonnela, náladotvorným soundtrackem, který těká od hlubokého smutku, přes zhůvěřilé bubblegumy, až k lehkému úsměšku nad lepivou kotlíkařinou. A samozřejmě s tlumeným hereckým projevem a báječně rozcitlivělým hlasem Oscara Isaacse.

Těžko hovořit o tom, že by byl pobyt V nitru Llewyna Davisem skutečný majstrštykem, ale dost možná jde o největší (opožděný) letošní heartbreaker. Pro člověka, který vyrůstal s Bobem Dylanem, Leonardem Cohenem a dalšími unavenými muži s jinotaji ve strunách rozhodně. It ain't the leavin' that's a-grievin' me.