Na začátek bych měl asi říct, že následující řádky budou vyznívat mnohdy dost zklamaně, je to však dáno spíše mými přehnanými očekáváními než výslednou kvalitou. Šel jsem do kina s tím, že dostanu jednu z nejlepších marvelovek vůbec – zaprvé kvůli Chadwickovi, zadruhé kvůli dlouhé produkci a spoustě času na vyladění scénáře, zatřetí se film prezentoval famózními trailery, no a za čtvrté plno vážnějších motivů, které mám v komiksových filmech rád: vyrovnání se se ztrátami, nedůvěra v lidi nebo hledání společných cest navzdory rozdílnému původu. Black Panther: Wakanda nechť žije měl v mých očích zkrátka cestu k úspěchu umetenou zdaleka nejlíp ze všech marvelovek během čtvrté fáze. Bohužel se ale cestou na plátno něco pokazilo, a film nakonec nefunguje až tak dobře, jak bychom si přáli, a jak by se asi slušelo a patřilo. Ale popořadě.

Snímek začíná intenzivní sekvencí, během které se Shuri snaží zachránit život svého bratra umírajícího na neznámou chorobu. Chadwick Boseman totiž před dvěma lety tragicky umřel na rakovinu tlustého střeva, a Marvel potažmo režírující Ryan Coogler potřebovali vymyslet elegantní způsob, jak jeho absenci v pokračování filmu, jenž měl být celý o něm, vysvětlit. T’Challa tedy zemřel i v MCU, což je o to větší tragédie, protože kdyby v jedničce Killmonger nespálil magické rostliny, mohla Shuri bratra zachránit. Vypěstování geneticky obdobné náhrady se ale nepovedlo, a ona si tak od začátku klade jeho smrt za vinu, což posléze buduje základ pro pozdější konflikty.

Skutečný děj začíná o rok později, přičemž film samotný se rozjede zhruba po hodině a půl (přeháním, ale ne moc), protože co následuje, je jedna expoziční zastávka za druhou. Kdo nechce žádné spoilery, klidně zbytek odstavce přeskočte, pro ostatní ale jen pro představu: Nejdřív se královna Ramonda ukáže v OSN, aby v hezky paralelně vyprávěné sekvenci odhalila celému světu, jak se ostatní země snaží získat přístup k nejmocnější surovině na světě – vibraniu. Pak americká CIA najde jiný zdroj, její loď ale přepadnou v pro změnu lehce hororové sekvenci neznámí útočníci a vina padne na Wakandu. Krátce poté se poprvé představí Namor, který složitě vysvětlí, jak potřebuje zabít jistou americkou vědkyni, protože vyrobila detektor vibrania a to jeho lidi ohrožuje. Stále nekončíme. Pak se totiž v sekvenci à la Spider-Man a Občanská válka představí mladá Riri Williams. Už jsme skoro tam. Pak se něco semele a královna Ramonda musí vyrazit na Haiti, kde se setkává s Nakiou (Lupita Nyong'o), která celou dobu ve filmu chyběla, ale teď se musí vrátit. Předtím se taky vrátil Everett Ross (Martin Freeman) spolu s ještě jednou důležitou postavou, která tam je ale spíš kvůli budoucím filmům, no a jak jsem uvedl výše, po nějaké hodině a něco se konečně film dostane k tomu, co chtěl řešit od začátku – tedy k válce mezi Namorem a Wakandou.

Z toho zdlouhavého vypisování máte vyčíst, že scénář od začátku žongluje strašné množství postav, lokací, motivací a originů, aby měl posléze připravené figurky i bitevní pole, až se to začne řezat. Problém pak není ani tolik to, že těch figurek je moc a polovina z nich by tam vůbec nemusela být, ale že jim tvůrci nedokázali prioritně věnovat prostor tak, aby vynikly ty nejdůležitější. Shuri, Ramonda i Namor tím pádem přichází o důležitou charakterizaci, která by později lépe prodala jejich činy, učinila děj sevřenější, dopady vážnější a emoce skutečnější.

Stejně se to potom má se stopáží. Není problém samotných 161 minut, děj koneckonců ubíhá rychle a díky skákání z místa na místo a od jednoho dilema ke druhému se divák příliš nudit nestihne (tedy za předpokladu, že ho ty postavy budou zajímat, což se z nějakého důvodu mnohým nedařilo ani u jedničky). Problém je, jak to neustálé odbíhání k dalším a dalším tématům nabourává tempo i drama, a jak pak žonglující Coogler nestíhá chytat všechny míčky a zase je vyhazovat zpátky do vzduchu. Příkladem budiž celá linka s nemožností přivést na svět nového Black Panthera, který by Wakandu chránil před jejími nepřáteli. Postrádá to gradaci i napětí, takže výsledkem je minimální emoční dopad.

Přestože jsou tak některé dílčí aspekty druhého Panthera na papíře v pořádku (v jiných scénách ty emoce zase fungují), v praxi se k určitým věcem děj dostává tak krkolomně, že se kvůli tomu vyprávění rozpadá, což diváka vytrhává ze soustředění, takže si pak začne všímat všelijakých lapsů v logice nebo podezřelých kreativních rozhodnutí (Namor má celé podmořské království i s nádherným hlavním městem, ale přesto většinu času tráví mimo něj na suchu v jeskyni atd.). Není to tak bolestivé, jako třeba u jednoho nedávného fantasy seriálu, ale u takto ambiciózního filmu zakončujícího čtvrtou fázi MCU to pořád mírně bolí.

Technická stránka filmu je jako obvykle nadstandardní řemeslo. Stížnosti na CGI tady nenajdete, maximálně stížnosti na design finálního obleku Riri Williams, který vypadal fakt tragicky a upřímně doufám, že jej po ohlasech z tohoto filmu pro chystaný seriál významně upraví. Povedla se taky hudba, ať už skladby hostujících interpretů, nebo skladatele Ludwiga Göranssona. Celkově jsou hudba a zvuk asi nejsilnější stránkou celého filmu, což je další škoda, protože akčních scén jsme dostali požehnaně, ale na zadek se z nich nikdy úplně neposadíte. Srovnal bych to s jedničkou, možná o fous lepší, protože byla tentokrát rozmanitější (honička v Bostonu a souboj na mostě vládnou).

Co mi naopak udělalo velkou radost, bylo výše zmíněné představení Riri Williams. Sice nebylo tak vtipné, jako před lety příchod Spider-Mana, ale na 19letou vyjukanou studentku, která se ocitla v hodně divoké situaci a bez Iron Mana, který by ji mentoroval, mě vlastně hraní Dominique Thorne velmi mile překvapilo. Z vedlejších postav mě ještě spolu s tradičně skvělým, i když trochu nadbytečným Martinem Freemanem bavila nejvíc. Jinak to herecky odtáhla do velké míry Angela Bassett, u níž by mě nešokoval možná ani Oscar (víme, jak mají v Americe rádi Black Panthera). Bohužel byla tak skvělá, že zastínila i jinak snaživého Tenocha Huertu v roli Namora. Kdo se taky snažil byla Letitia Wright ve velmi nezáviděníhodné roli. Ustála to…se ctí, bohužel však nic víc. K Namorovi jen řeknu, že jeho linka byla poměrně výživná, přesto v ní však plno věcí chybělo. Pořád se ale jedná o jednoho z těch ikoničtějších antagonistů Marvelu, a s jeho zacházením v tomhle snímku mám snad ten nejmenší problém.

Wakanda nechť žije je každopádně v druhé půlce o něco lepší film než v té první, a to hlavně proto, že se v ní konečně řeší ústřední konflikt. Ten se nevyhne srovnávání s ostatními komiksovými filmy, kdybych je tady ale zmínil, byl by to příliš velký spoiler. Za mě mi jeho rozuzlení přišlo de facto stejné jako u nich, jen ta cesta k němu mě tentokrát nefascinovala tolik. Modří vědí a v diskuzi na to jistě dojde. Co je podstatné je, že se ovšem Marvel vrátil zpátky ke starému modelu budování a rozšiřování univerza o něco rozumnějším a vyspělejším způsobem, než jak tomu bylo v experimentech typu Doctor Strange a mnohovesmír šílenství či komediálním Thorovi. O seriálech nemluvě. Sice to opět přispívá k oné obecné přeplácanosti, ale aspoň si nikdo nemůže stěžovat, že Marvel zase zbytečně riskoval jako tomu bylo v případě rok starých Eternals.

Přehrajte si trailer Přesto všechno co jsem zde napsal mě ale vůbec netěší, že hodnocení filmu padlo na mě. Sám ho totiž potřebuju vidět ještě jednou, abych se definitivně rozmyslel, jestli jej víc oceňuju za to, co se podařilo, nebo víc odsuzuji za to, co ne. Momentálně jsem totiž na nejistých sedmi, přičemž šest by mi přišlo po tom zážitku v kině (a ano, pořád to byl do velké míry parádní zážitek) málo, osm zase moc. I ta sedmička se mi však zdá taková…rozviklaná. V tuto chvíli ale zkrátka lepší odpověď nemám. Druhý Black Panther je o něco lepší než jednička, zároveň je to důstojná rozlučka s Chadwickem Bosemanem a popravdě i solidní vlaštovka co se týče páté fáze, do první ligy se Zimním vojákem, Občanskou válkou, či Avengers má ale přece jen celkem daleko.