Aby byly oscarové nominace pěkně pokupě, musí se každoročně do jejich řad (vedle Martina Scorseseho a Clinta Eastwooda) dostavit i nějaké to životopisné drama a příběhová skládačka, v níž se horlivě protínají lidské osudy, aby vyvěraly v krutý očistec a diváci měli o čem přemýšlet. Královna dávno dorazila, takže teď je řada už jen na chlapíkovi jménem Alejandro González Iñárritu, aby ukázal světu, zda je ohledně mixování časových rovin vetknutých do lidské osudovosti stále tentýž kádr.

Pokud budete hledat styčné plochy mezi Amores Perros a 21 gramy, asi se kromě technické stránky (stejný kameraman atp.) zastavíte především u jakési uchopitelné poetiky, s níž Iñárritu v upoceném a odosobněném prostředí nechává své hrdiny hnít a nedopřává jim kousek štěstí. Podle hesla „v bídě ještě větší bída“ jsou to většinou nevinné persóny z okraje společnosti, kterým se stávají bizarní tragédie a topí se ve vlastní šťávě. Iñárritu má vzácný dar odosobnit i prostředí, které je pro současného „dynamického člověka“ nutně osobní a vytvořit v něm outsidera, jehož snaha o normální život nenachází cílovou rovinku, ale stále obíhá kolem ohniska smůly, emocionálních klopýtání a nesplněných snů: V Babelu do technofobní společnosti, zalité neony a „tucáním“ diskotékových syntetizátorů posadí hluchou dívku, které se zavraždila matka a na jejího otce se vyptává policie.

Je to však nejméně podstatná příběhová linie, kterou vás Iñárritu obdaří. Ve světle pevně svázaného zbytku se ke všemu zdá přebytečná, jaksi navíc. Zatímco ostatní tři příběhy spojují konkrétní lidé, kapitola z Japonska se do vyprávění roubuje přes jeden předmět, jehož původní a nový majitel se kdysi setkali. Protože však ani jeden nemá pro film zásadnějšího významu, působí dívčino putování přesvícenými ulicemi až na druhou divákovu signální, neřku-li občas zdržuje. Je to pozoruhodný krok stranou vypravěče formátu Iñárrita, který jako by za každou cenu chtěl zatáhnout do svého dobrodružství okolní svět, přestože vůbec nemusel (a jeho film ve třech příběhových rovinách funguje dostatečně). Pokud ostatní fáze mají opodstatnění, tahle nemá (přestože vyvrcholení má tradičně působivé) – není v ní ani onen element náhody, na němž Iñárritu staví svou režijní a vyprávěcí auru, ani cokoliv hlubšího, co by vám odpovědělo na otázku „proč?“.

Zbylé tří příběhy, jejichž středobodem je mladá dvojice Pitt-Blanchett a jejich příbuzní, tvoří naopak hmatatelnou syntézu, vyšponovanou nad rámec šustivé scenáristické kostry, která je vysoustružena velké Akademii na zakázku. Naopak – filmové vyprávění už dlouho nemělo tak naturalistický nádech, hluboký přesah, vitální auru (jakkoliv špinavou a krutou). Je to všechno tím, do jak nemodelových situací (stejně jako ve všech svých předchozích filmech) Iñárritu své hrdiny staví a jak s nimi posléze nakládá. Jak dokáže z normální situace lusknutím prstu vyrobit peklo a peklo pak protáhnout na celý film. Ptáte-li se nyní, jak je to s chronologií jeho vyprávění, slyšte následující: 21 gramů se rozhodně nekoná, stejně jako Amores Perros. Ale lehké to mít nebudete, to se nebojte… Iñárritu totiž své trademarky neopouští. V Babelu plynou dějové linie zdánlivě paralelně, ve skutečnosti jsou od sebe zhruba jeden dva dny vzdáleny. Iñárritu toho hravě využívá: Nejdříve nastolí zvrat a pak do něj nechá děj doplynout v jiné vyprávěcí linii. Z toho sama o sobě vyplývá odpověď na nejpalčivější otázku: Ano přeskakuje časové roviny, na druhou stranu, ještě nikdy to nedělal tak plynule a bezproblémově; Namísto artistních onanií tentokrát vychází divákovi vstříc.

Ad. herecké výkony: Snad nikdy jsem neměl tak nutkavý pocit uvažovat o adekvátnosti velkých hvězd ve filmu, jehož valná část se odehrává v Maroku a Mexiku. Brad Pitt a Cate Blanchett odvádějí na ploše dohromady několika minut slušný standard, z nějž se však nedá vymáčknout cokoliv výrazně lepšího. Není to chyba ani jednoho z nich – scénář Guillerma Arriagy jim nedává příliš prostoru pro vyšší oscarovou seberealizaci – ostatně ona celý film proleží a on kolem ní jen běhá. Je dobře pro Iñárritův film, že ho oba herci mohou propagovat na obálkách světových časopisů. Mnohem zajímavější v jejich světle jsou však herecké výkony nehollywoodských aktérů – malých dětí a ostatních neherců, kteří stanuli před kamerou poprvé. Jednají v odrazu své kultury a životních podmínek, které diktují jejich kroky, které Evropan a Američan už pokolikáté vstřebává jako z rozhledny, protože jim nemůže rozumět. A pak si přijdou dva cizinci, jeden se zraní a prezident Bush začne hlásat o terorismu. Technologická propast ale dělá své – sem doprostřed pouště nic z toho nedolehne. Záleží jen na tom, aby člověk přežil. A proto není ani moc divné, když mladý kluk střílí z pušky lépe než jeho táta.

Babel není komplikovaný, ani výrazně ožehavý. Je jen standardně působivý ve stylu, jakým umí Iñárritu věci podávat. Tedy dlouhý rozjezd a pak prudký útok na emocionální soustavu. Jen jedna chyba ho potkala: Přemíra hvězd mu zabránila dostat se divákovi více pod kůži, přestože minule mu tahle zbraň pomohla. Napříště by měl svou syrovost roztírat na mnohem upocenější a prašnější plátky pro nás totálního civilizačního neznáma, v nichž může odprezentovat život mnohem drsněji. A bez hvězd. Je fajn, že si Cate Blanchett uleví do mísy v jedné marocké vesnici, ale nikdy o tom nebudete uvažovat jinak, než že si Cate Blanchett ulevila do mísy.

Nezískejte špatný pocit – Babel není ztráta času a přes tuto drobnou výtku ho hodnotím vysoko. Jen jsem od minule získal falešný vjem, že odteď bude všechno neskutečně palčivé, vrstevnaté, působivé a týden se mi o tom bude zdát. Nikoliv. Babel je „jen“ precizně vystřiženou skládačkou od skvělého filmaře, který měl minule náhodou velmi silnou chvilku a i když stále vypráví skvěle, říká toho občas moc málo. Že tu chvilku příště nemůže mít zase, nikdo netvrdí. Jen zůstal tentokrát někde na čtyřech pětinách cesty. Je to daleko, ale na Oscara z mého pohledu nedostatečně daleko.