Pouhé tři týdny po premiéře v Benátkách se na Netflix dostala kinetická novinka od milovníka opulence a spektáklu Romaina Gavrase. Jeho předchozí filmy (thriller Náš den přijde a krimikomedie Svět je tvůj) neudělaly takovou díru do světa jako ceněné videoklipy pro Kanyeho Westa či M.I.A. Syn ceněného režiséra Costy-Gavrase však opakovaně dokázal, že má silně vyvinutý cit pro nekompromisní audiovizuální zážitky, což v aktuální Atheně dává najevo možná až příliš.

Příběh se zaměřuje na čtveřici bratrů s alžírskými kořeny, kteří žijí na pařížském sídlišti jménem Athena. Nejmladšího Idira zabili muži oblečení v policejních uniformách a zbylé trio na to reaguje po svém. Mladý a revolučních ideálů plný Karim rozpoutá nepokoje, neboť se marně dožaduje potrestání Idirových vrahů. Starší Abdel, sloužící ve francouzské armádě, se snaží Karima uklidnit a za každou cenu chce zabránit další eskalaci událostí. A nejstarší Moktar je dealerem drog a do sociálních rozbrojů se snaží vůbec neplést. S každým z nich postupně strávíme trochu času a během jednoho vyhroceného dne se jejich osudy na athénském sídlišti tragicky propojí.

V centru dění je tedy neustále trio bratrů a také jeden zajatý policista, nedobrovolně se účastnící mocenských her. Nabízí se paralely se sklepáckou scénkou Rybáři, rovněž připomínající, že na obou stranách barikády mohou být dobré duše, které se však náhodou ocitnou v nesmiřitelném sporu. Gavras v druhé polovině začne tlačit na emoce a přesouvá vyprávění více do osobní roviny, kde to však už drhne – najednou totiž máme soucítit s postavami, o nichž jsme se toho ale dosud mnoho nedozvěděli.

„Odkdy věříme sociálním sítím a zprávám v televizi?“ Ptá se vrchní revolucionář Karim a dokazuje tak svou naivitu a nerozvážnost. Přesto je zřejmé, že motivace ke společenskému bouření bývá osobní povahy, jak ukazuje i příklad této rodiny rozdělené mezi několik frakcí. Zobrazené vztahy jsou však povrchní, bez kontextu a zaměření na několik bratrů navíc působí značně uměle. Proto se také zpomalení a snaha o temnější vyústění ke konci projevuje ztrátou tempa.

O tomto rámujícím příběhu však film ve skutečnosti není. Už úvodní desetiminutová jednozáběrovka (ve skutečnosti obsahující několik neviditelných střihů) je živelnou a imerzivní podívanou, a ne nadarmo se o ní v Benátkách mluvilo jako o nejlépe zkomponovaném dlouhém záběru od Potomků lidí. Pečlivá choreografie útoku na policejní stanici a následná jízda městem skutečně obsahuje několik fascinujících filmařských kouzel a už kvůli ní má smysl film vidět. Hlavně první polovina pak nabídne ještě několik podobně dlouhých a zaranžovaných jízd kamery, před jejímž objektivem se odehrají rozsáhlé pouliční boje zahrnující desítky komparzistů. Díky vnitrozáběrové montáži dochází ke střídání detailů i celků a Gavrasovi rozhodně nelze upřít schopnost upoutat diváckou pozornost.

Absolutní důraz na okázalost stylu dokonce budí myšlenky, zdali Gavras nenakládá s palčivým tématem až exploatačně a nezneužívá společenské nepokoje k přehlídce davové choreografie či atraktivním nočním ohňostrojům. Některé jednozáběrové scény stojí na barevném či ohnivém spektáklu, jiné na důmyslných kamerových jízdách či střídání měřítka. Cílem je každopádně předat impresi, vrhnout diváka doprostřed občanské války a nechat ho se společně s poněkud anonymizovanými postavami toulat nepřehlednými sídlišti, kde za každým rohem může číhat nebezpečí.

Přehrajte si trailer Je trochu škoda, že se snímek nedostává do kin, neboť na velkém plátně by kamerové jízdy v širokoúhlém formátu vynikly o poznání více než při domácím přehrávání. I tak se jedná o nesmlouvavě kinetickou jízdu videoklipového ražení, jež kvůli stylu trochu zapomněla na vyprávění příběhu – a není tedy divu, že část francouzské kritiky snímku vyčítá estetizaci násilí a opomíjení složitého kontextu. Pokud si však dopřejete Athenu v rámci dvojprogramu s tematicky propracovanějšími Bídníky, mohlo by se jednat o vtahující i výstižný vhled do současných francouzských nepokojů.