Režisér Jiří Vejdělek je osvědčený hitmaker. Dokázal to hned svým režijním debutem, když v roce 2006 zfilmoval román Michala Viewegha Účastníci zájezdu. A po sérii vlastních scenáristických počinů (Václav, Ženy v pokušení, Tátova volha) se k adaptaci literárních předloh vrátil se svou Poslední aristokratkou (2019), kdy na stříbrné plátno přenesl část stejnojmenné populární knižní série kastelána milotického zámku Evžena Bočka.

Do kina si tehdy našlo cestu přes půl milionu platících diváků, což nebylo ani na dobu předcovidovou vůbec špatné číslo a jednalo se o vyloženou pobídku pro druhý díl. Ten se nakonec po dlouhých pěti letech podařilo Vejdělkovi natočit a my můžeme dát průchod své spokojenosti. Anebo – jako v mém případě – hrubé nespokojenosti.

Nebudu nic zastírat, první Aristokratka si mě získala. Vejdělkovi se díky knižní předloze podařilo vytvořit mile naivní pohádku pro dospělé, kde se čechoamerická rodina stává majitelem polorozpadlého zámku Kostka a musí vynaložit veškeré úsilí, aby o něj znovu nepřišla. Že se pohybujeme v žánru pohádek pro dospělé lze snadno vydedukovat ze všech použitých komponent, od maximálně zjednodušeného příběhu o šlechtické rodině a jejich nesourodých poddaných, přes popelkovské záběry na zasněženou krajinu (kamera Vladimíra Smutného!) až po neustále se opakující generickou hudbu evokující Troškovy pohádky.

To by však samo o sobě na dobrý film nestačilo. Vejdělkovi se naštěstí podařilo přenést do scénáře suchý humor Evžena Bočka, díky němuž se mohli především Hynek Čermák coby zámecký pán a Martin Pechlát jakožto kastelán ve svých rolích doslova vyřádit. To byl hlavní důvod, proč bych šel v hodnocení Poslední aristokratky o level výš než nekompromisní Rimsy (viz jeho čtyřková recenze).

Bohužel někde mezi závěrečnými titulky prvního dílu a úvodními titulky toho druhého dostala Aristokratka mrtvici. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Všechno, co bylo fajn na prvním díle, máme i tady – stejné herce (Čermák, Dyková, Pechlát, Liška, Balzerová), stejné lokality, stejnou hudbu, stejnou kameru (opět Vladimír Smutný). Jenže co v první Aristokratce fungovalo, tady skřípe, drhne, nebo se rovnou zasekne. Humor už není suchý a milý, ale hysterický a trapný. Jemná distingovanost zámeckého pána z Kostky v podání Hynka Čermáka se vytratila a byla nahrazena teatrálním přehráváním. Hraniční roztomilost/debilnost údržbáře a hypochondra Pavla Lišky překročila únosnou mez a není už vůbec sympatická ani zábavná. Má sice své momenty a jeho pěvecká čísla při hře na varhany jsou pořád fajn, ale jinak je scénářem vlečen kamsi za hranu.

Eliška Balzerová si svou roztomilou hospodyni zopakovala se stejnou nonšalantností, bohužel veškerý střelný prach už vystřílela v jedničce a ve dvojce pouze opakuje to samé, případně z ní padají moudra typu „pořádný zadek je základ manželství“. Martin Pechlát zůstal stejně odtažitým a nepříjemným kastelánem, jenže ani jemu scénář nedopřeje nic víc než opakování toho nejlepšího z prvního dílu. Tatiana Dyková musí ze své původní role lehce excentrické Newyorčanky přeřadit do polohy ztřeštěné hraběnky, jejíž poslední zbytky spojení se skutečným světem se vytratily kamsi do ztracena. A ani Stolařová s Piškulou nemají svůj romantický vztah kam posunout a prostě tam jenom jsou a čekají, až padne poslední klapka.

Záchranou mohla být nová krev v podání Simony Lewandowské, jejíž sexy dračice Deniska měla rozbouřit stojaté vody života hraběcí rodiny. Bohužel se tahle sázka na divokou kartu příliš nepovedla. Lewandowska sice Denisku hraje s velkým gustem, ale co naplat, když jí scénář nedokáže přihrát žádnou pořádnou scénu, kde by předvedla nezpochybnitelné a v Dobré ráno, Brno! čile prezentované komediální vlohy.

A tady se dostáváme k největší slabině celého filmu – on totiž nemá vůbec žádný děj. Ale vůbec. Zatímco Poslední aristokratka se mohla opřít alespoň o jakýsi příběhový oblouk a pracovat s dynamikou děje, v Aristokratce ve varu došlo k totálnímu úhynu i toho posledního náznaku příběhu.

Aristokratka ve varu: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Možná je na vině předloha, která je psaná formou deníku a pro filmaře může představovat značnou výzvu. V takovém případě měl ale Vejdělek jít vlastní cestou a vymyslet příběh, s jehož pomocí by postavy odněkud někam posouval. Založit film na několikaminutových skečích může fungovat, ale musíte mít dost neotřelých nápadů na nové gagy. Zvlášť když točíte druhý díl. Jenže když žádné nápady nemáte, mlátíte prázdnou slámu.

Druhá aristokratka i se střídmou stopáží 99 minut narazila na nepřekonatelnou bariéru vlastního vyprázdnění a nemá čím zabavit. A nezachrání to ani Helenka Vondráčková.

Přijde vám to zbytečně přísné? Pro velmi smířlivého diváka možná. Vždyť se všichni tak snaží, jsou roztomilí a dělají legraci stejně jako v jedničce. Muflonům se to prostě musí líbit. Jenže Vejdělek si svou laťku nastavil poměrně vysoko sám. A určitě věděl, že pro druhý díl musí přijít s něčím jiným než opakováním toho samého. Bohužel nepřišel a samotná recyklace toho, co drželo pohromadě první díl, neudrží vaši pozornost déle než pár minut. A to je na povedenou komedii málo.