Občas se stane, že jsem v recenzích jízlivý a zlý na filmy, které mě zklamaly, jenom abych jim pak udělil číselnou známku pět nebo šest z deseti, poněvadž pravdou je, že v rámci žánru nebo v konkurenci výrazně horších děl se alespoň mohou pyšnit zvládnutou řemeslnou stránkou, solidními hereckými výkony a do nějaké míry funkčním příběhem, které mi prostě nedovolí jít níž. Dlouho jsem si pak myslel, že přesně to bude i případ nového snímku Amsterdam od režiséra Davida O. Russella (Terapie láskou, Špinavý trik). Teď už bohužel vím, že to tak úplně není.

Amsterdam vypráví příběh tří kamarádů – dvou veteránů z první světové války a jedné americké zdravotnice sloužící ve Franci – kteří zabránili jednomu z nejšílenějších konspiračních spiknutí v americké historii. Ten příběh je skutečný, ve filmu jej ale pochopitelně doplnily také některé fiktivní pasáže. Do hlavních rolí si pak Russell pozval Christiana Balea, Johna Davida Washingtona a Margot Robbie, kolem kterých ještě střídavě bruslí Robert De Niro, Zoe Saldana, Chris Rock, Timothy Olyphant, Rami Malek, Anya Taylor-Joy, Taylor Swift, Michael Shannon, Mike Myers nebo třeba Matthias Schoenaerts. A vězte, že je celé tohle hvězdné obsazení naprosto k ničemu, protože Amsterdam je vskutku vrcholný případ tvůrčí impotence, jakou svět již dlouho neviděl.

Asi to nejde popsat jinak než tak, že ten film disponuje scénářem, který někdo psal, když byl sjetý, a režií, kterou někdo odváděl, když spal. Navíc – a tomuhle se v recenzích obzvlášť snažím vyhýbat, tady to nicméně jinak nejde – je to 135 minut dlouhá natahovaná nuda k pokakání plná na papíře zajímavých postav, jež jsou ale ve výsledku jednoduše k ničemu a/nebo na okrasu. Co jakž takž funguje je chemie mezi ústřední trojicí, ačkoliv romantika mezi Robbie a Washingtonem vyznívá místy spíš nuceně, jako film o partě přátel to tohle trio utáhne čistě na základě vlastního charisma. Problém je, že Russell, jenž je jinak známý pro umění vyprávět komplikované zápletky s komplexními postavami tak, že nevyzní do ztracena, tady prostě selhal ve všech možných ohledech.

Co s tím, že tón filmu nikdy není jasně vytyčený. Je to komedie? Drama? Krimi? Je to všechno i nic, a na konci mě snaha o napojení se na tuhle prazvláštní energii, jež snímek vyzařuje, ubila do kompletní submise. Ale budiž, i to bych snímku odpustil, kdyby mi alespoň předal něco podstatného či chytrého, nebo mě aspoň na ty dvě hodiny zabavil smrští třaskavých dialogů z úst takových es jako je Bale či De Niro. Jenže místo toho se tu buduje jakási variace na detektivku s nespolehlivým vypravěčem, který je ale nespolehlivý ne tím, že říká lži, ale že mele páté přes deváté a po půl hodině není vůbec jasné, co chce vlastně říct. Nemá to akci, nemá to napětí, a nemá to ani žádný spád.

Dokonce to nemá ani atmosféru, aspoň ne takovou, na jakou jste v podobných dobových dramatech zvyklí. Snímek je extrémně monotematický jak v barvách, tak práci s prostředím. Že tu kameru obsluhoval Emmanuel Lubezki byste nikdy neuhodli. Herci pak ve svých scénách působí dojmem, že musí improvizovat, protože jim ve scénáři chybí nikoli jednotlivá slova, ale rovnou celé pasáže textu. Hlavně se ten děj ale zkrátka tááááááááhne děsivým způsobem až do konce, kde už z toho je pak takový absurdní chaos, že je vlastně úplně jedno, jak zkratkovitě a nechtěně trapně konkrétní scény působí. Hlavně, že tam jsou, a film se může tvářit dojmem, kdovják to chytře neprovedl.

Přehrajte si trailer Po dvou hodinách jsem mohl říct jen dvě věci. První, že skladatel Daniel Pemberton umí zjevně složit dojímavý soundtrack i k těm nejfádnějším fraškám, a druhá, že Amsterdam by se měl vyučovat na školách jako příklad toho, jak netočit filmy. Nejsem vám schopen říct, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Sám si totiž nejsem vůbec jistý tím, co jsem vlastně viděl. Jediné výraznější body k dobru má film za to, že odkryl opravdu zajímavou kapitolu historie. Kdyby to ovšem učinil způsobem, na který se dalo dívat, šlo jej poslouchat, a nebýt konstantně iritovaný všudypřítomnými odbočkami i snovým hereckým ansámblem, jenž zjevně neměl co hrát, asi bych byl mnohem radši. Takhle jen smutně kroutím hlavou a dávám palec dolů.