Každý rok se musí v oscarovém osudí zjevit alespoň jeden film, jehož zařazení je tak trochu nepochopitelné. Zvlášť pro Evropana, tuplem pro člověka mladšího, než jaký je věk průměrného hlasujícího Akademika (tedy odhadem od 87 let věku níže), a dvojnásob pro diváka, jenž si nepotrpí na „objektivní“ kvality a spíš filmy žere podle toho, jak ho chytnou za srdíčko. Roli téhle černé ovce letos na kontinentě hraje Špinavý trik. Novou klasiku tu totiž nečekejte.

Filigránská retro hříčka totiž patří spíš k průměru v rámci filmové nabídky přelomu roku. Není pohodová ani jako Dannyho parťáci, není suverénní jako Podraz, nestrhne jako scorseseovské fresky, ačkoliv po tom v koutku duše trochu touží. A protože vědomě sází na lehkou vyprávěcí notu, nemá šanci ani oslnit jako sytý biják se silnými emocemi, statným dramatickým obloukem a s postavami, s nimiž byste chtěli prožít další hodiny.

Špinavý trik: FOTOGALERIE

Fígl je ale v tom, že za Špinavým trikem stojí David O. Russell, aktuálně možná nejoblíbenější režisér všelijakých porot, který byl nejdřív z Hollywoodu málem vyobcován pro své nezvladatelné cholerické výlevy, pak ale zvládl na originální válečné Tři krále navázat působivým dramatem Fighter a návykovou romancí Terapie láskou. Špinavý trik mohl papírově jít o level dál, protože spojil herecké hvězdy obou adorovaných filmů a zasadil je do stylové retro exhibice, jenže... zůstalo spíš nůďo.

Jistá ruka režiséra je tu samozřejmě cítit. Film má neodolatelnou audiovizuální patinu, takže zatímco z jukeboxu vyhrávají největší sedmdesátkové hity a na diskotékách se to jenom blyští, kamera švenkuje o stošest. A rve dynamiku i do obyčejných dialogových scén u večeře, kdy si Bradley Cooper v natáčkách (!) čechrá svoje tupé a  kálí přitom na svou snoubenku i mámu.

Russell se pozná v tom, jak film dokáže v jednotlivých scénách snadno chytnout podmanivý rytmus, zrychluje i zpomaluje lusknutím režisérova prstu a ve své videoklipovosti je někdy až neodolatelný. Navodit adekvátní atmosféru se zdá být tak snadné. Russell je navíc jedním z mála autorů, který se nebojí smyslnosti a štelování svých herců do trochu dráždivějších poloh, z čehož budou mít radost nejen fandové rusovlasé Amy Adams.

Hvězdní herci, evidentně užívající si své – místy až nemístně přestřelené – party, jsou koneckonců rou nejvýraznější kapitolou. I poněkud krkolomně nastíněné figurky jsou v jejich podání celkem živé, proto se taky v souvislosti se Špinavým trikem skloňuje hlavně jekot Jennifer Lawrence, příčesek a bonusová kila Christiana Balea nebo nadhled Roberta De Nira. Jen kvůli hercům ale do kina přeci nechodíme.

A nechodíme tam ani kvůli prdýlce Amy Adams, která je jednoznačně tou nejrajcovnější a nejpamětihodnější komoditou Russellovy oddychovky. Chodíme tam kvůli scénářům, jež si vodí diváky na udičce, kvůli příběhům, co z publika vymáčknou emoce, smích, napětí i teplo při zahřívání mozkových závitů, pro atrakce a scény, které člověk nemůže prožít v reálu, ale chce si je aspoň užít na velkém plátně. Nic z toho ale Špinavý trik nenabízí - i když se naoko rozkračuje do pořádné šíře, kde se politika, podfukaření a agentské špiclování propojuje se soukromými osudy předhozených postav, výsledkem je vlastně poměrně plochá rutina, která sice pracuje s dost ambiciózními jednotlivostmi, ale nakonec se musí spokojit jen s pozicí matné výplně... na kterou si o týden později ani nevzpomenete.