Už Sweeney Todd naznačil, že kdysi neohrožený obrazotvůrce a divnovlas Tim Burton začíná podléhat nástrahám, jimž většinou mrštně unikal. Jeho balancování na hranici tvůrčí filmařiny a komerčního průmyslu v sobě vždy neslo značnou porci rizika, že Timova imaginace jednoho dne přestane vládnout a začne sloužit. Mistr Todd se z toho potoky krve a excelentním finále vysekal, očekávaná Alenka v říši divů už ale v úzkém hrdle králičí nory jménem Walt Disney uvízla. A Tim vychází na světlo světa spíš jako zakázkový krejčí, nikoli jako rozvrkočený návrhář nemožného.

Stejně jako v případě pohříchu málo čertovského holiče se zdálo, že má americký režisér na stole optimální kartu. Předloha Lewise Carrolla obsahuje Burtonův tolik milovaný motiv přecházení mezi světem lidí a světem přízraků, zápolení rozumu a fantazie. Scénář Lindy Woolverton navíc na knihu pouze volně navázal a Alenku o třináct let „postaršil“. Dívka na vdávání se vrací do světa za malými dveřmi a celé dobrodružné poznávání Říše divů absolvuje znovu, protože stihla vše zapomenout. Do hry se tak dostává další Burtonovo ústřední téma – přerod hlavního hrdiny. Přechod ze skutečnosti do imaginace je zároveň přechodem dítěte v dospělého.

Co tedy mohlo zklamat, když větší část filmu se odehrává mezi mluvícími zvířaty, lidmi s nafouklými hlavami a fantasmagorickými kulisami? Přesně to, co Burtona zklamalo už v případě Sweeney Todda. Jeho kdysi nevyčerpatelná imaginace přežívá z podstaty a čerpá ze starých zásob. Již to nejsou ony erupce nápadů, ale spíše umělé omalovánky, ve kterých sice nalezneme režisérovy trademarky, jenže už bez dřívější jiskry. Surreálně pokřivená krajina Říše divů překvapivě postrádá jakýkoli nádech dráždivosti, naopak utíká k roztomilé infantilitě a disneyovsky nezávadné a vypulírované rozprávce. Neponouká fantazii, ale jako líné prasátko se jí podbízí.

Scénář dějově volné pásmo knihy přetváří v pohádku o hodné a zlé královně, v jejichž boji funguje Alenka jako onen pověstný vyvolený bílý rytíř. Celé vyprávění těžkopádně a bez velkého vzrušení supí do finále, v němž Burton zkouší oživit svou zašlou slávu a především konečně něco udělat s postavami, které jsou více či méně digitálně upravenými karikaturami bez duše. Marná sláva, že Depp i pod tunou make-upu dokáže rošťácky svítit a Mia Wasikowska rozehřívá Alenku roztomilým dívčím šarmem. Skutečné herecké hvězdy zůstávají pouze důstojnou stafáží digitálním obludkám a mazlíčkům. Což je jaksi málo.

To, co ještě obstojně fungovalo v Karlíkovi a továrně na čokoládu (přehrávání, afekt, přesycení barvami) se v Alence mění v prázdnou manýru, která ukojí soudobou žízeň po 3D výstřednostech, ale zcela postrádá ono maniakální zaujetí detailem, jaké udělalo James Cameron|Cameronův Avatar. V souboji s ním Burton prohrává na celé čáře – třetí rozměr přidaný postaru v postprodukci sice ve srovnání s okolní konkurencí vyhlíží obstojně, ale vedle modrého světa z něj vyčuhuje umělost a křečovitost. Skoro by se chtělo vykřiknout, že čím větší má Burton technické možnosti, tím mizernějších výsledků dosahuje. Smutné tak je, že v jeho stínu stojící Henry Selick mu loňskou Koralínou nadělil pomyslný parník ve všech kategoriích.

Uveďme však tento žalozpěv zhrzeného milence závěrem na pravou míru. Alenka v říši divů je nepochybně důstojným a technicky zvládnutým filmem pro celou rodinu. Mohl ho natočit třeba Chris Columbus a neřekl bych ani hoří, dal za šest a zapomněl. Bohužel od Burtona jsem si zvykl vídat víc než jen na zakázku ušitý kostým. Nedokážu tak Alenku brát jinak než jako smutné odkvétání kdysi brilantního vizionáře. Filmaře, který mě dokázal protáhnout králičí dírou, kdykoli si zamanul. Sorry, Time, do téhle cinkrlátkové díry už se prostě nevejdu.