Tim Burton a jeho filmová továrna na divoké sny a vize načíná v Hollywoodu další rok. Cesty osudu svedly mistra opětovně do náručí duševně spřízněného Johnnyho Deppa, aby odstartoval notoricky známý scénář – tam, kde začíná Burtonova filmová imaginace, rostou Deppovy výrazové prostředky nad rámec „běžného herectví“ a dávají dostatečně vyniknout pokřiveným režisérovým myšlenkovým vizím, kterým asi nikdo jiný než Depp dostatečně nerozumí. Filmový kruh se tedy znovu uzavírá, aby nabídl staré známé ingredience a trademarky, které vždycky fungovaly a fungovat budou. A dvouletá perioda je zjevně dostatečně dlouhá na to, aby obecenstvo zapomnělo, že tohle už přece párkrát vidělo.

Na tomto místě však končím s cynismem. Přestože Burton nabízí prakticky to samé, co v Mrtvé nevěstě (Depp, Carter a osudová láska, které není přáno, v koření dávno vyřčené archetypální tragedie), jde o natolik poutavou a nápaditou show, že jí lze drobnější schematičnost odpustit. V podstatě vám navíc každý může říct, že je na svém místě – Sweeny Todd je defakto muzikálem, jakým býval už v roce 1979 a musí být proto dostatečně čitelný a prvoplánový. Vrstvení nových zvratů, vedlejších linií a komplikovaných odboček by bylo jen zbytečným házením klacků pod nohy divákovi, hlavní motiv má navíc posléze i fatálnější dopad.

Tam, kde chybí komplikovaný scénář, nastupuje Burtonova umělecká vize. Londýn je stylizován temnými barvami a všemi možnými odstíny šedé a modré - jen jednou se stane, že z palety utečou barvy živé, hravé a snad i trochu pozitivní. V přesně načasovaném intermezzu před finálem jde ale samozřejmě o sny a touhy. To, co je právě teď a tady, zavání chudobou a špínou. A těch pár politických figurek s dlouhými prsty, co mají hodně peněz a pohnutou minulost, na ty brzy dojde.

Motivace jsou dané, karty vyložené, můžeme rozehrát kabaret. Na scénu nastupuje charismatická figurka bývalého holiče a prakticky hned se rozezpívá o tom, co ji trápí. Během chvíle se ve dvou krátkých (až nepatřičně teatrálně působících) flashbacích dozvíte, kdo je zvěř, kdo lovec a jak to asi celé musí skončit. Nebezpečná kombinace „v srdci hněv, v duši pomsta a v ruce břitva“ však přináší své první výsledky takřka až po čtyřicetiminutové expozici. V jejím rámci se začne vynořovat spousta upřímného i poněkud černého humoru a hlavně postavička konkurenčního italského holiče, který více než méně sklouzává ke karikatuření v obvyklém stylu chlapíka, který se skrývá pod jeho kostýmem (Sacha Baron Cohen). Všechno to ale do vesmíru zvaného Sweeney Todd zapadá:

Burtonovy vizuální výjevy, hudební složka filmu a potažmo i všichni herci totiž putují na podivné vlně, která nemá pevný řád, v podstatě nic v ní nemůže být špatně a působí sofistikovaně. Věty plynule přecházejí ve zpěv (resp. zpěv přechází ve věty vzhledem k velkému nepoměru), občas do toho zahraje hudba a občas zase ne. Orchestrální motivy se podivně lámou a zřídkakdy se drží pevných schémat. Líbezné melodie anarchisticky přeskakují k burácivým pasážím a v podstatě si neumím představit, že by se našel někdo z vás, komu by pasáž delší jako půl minuty mohla uvíznout v hlavě a dokázal si ji na povel vybavit. Přesto si myslím, že je tu spousta velmi výrazných krátkodobých motivů a soundtrack rozhodně bude fantastický. Bohužel – a to z toho kouzelného sofistikovaného kruhu poněkud vyčuhuje – občas jsem měl nemilý pocit, že Johnny Depp zoufale neumí zpívat. Sweeney Todd se nádherně vyjímá v jednotlivých scénách, kdy obřadně pozvedává břitvu k nebi, popř. prochází temnou uličkou. V nezpívaných pasážích byste asi nenašli lepšího. Když dojde na finále, je to několikanásobně stvrzené. Monodramatické výjevy plné zpívaného žalu ale místy působí rozpačitě. Resp. těžko si představit, že by mi samotný Deppův projev bez hudebního doprovodu připadal zvučný či líbezný a řekl bych si, že tenhle člověk umí zpívat. Obdobný problém má např. i Timothy Spall, ten se však na plátně nezjevuje každou druhou minutu.

Naštěstí (a to opravdu naštěstí) ve většině hudebních čísel Sweeneyho Todda vystupují dva herci, z nichž jeden je na tom pěvecky lépe a vydatně toho druhého podporuje. Navenek to dokonce vypadá tak, že oba umějí zpívat velice dobře. Většina duetů je pak pomyslným vrcholem filmu, i když pojem duet nepřesně zestručňuje to, co se tu ve skutečnosti odehrává: postavy zpívají přes sebe, každá trochu o něčem jiném popř. úplně o něčem jiném, aby se jen na chvíli sešli v důsledně korigovaném dvojhlase (to, že se v jejich odlišných vizích najdou společné sloky, je o to zajímavější).

To, co podvědomě skrývají libé muzikální tóny, Burton konfrontuje se spoustou krve, zlomených páteří a vyhřezlých mozků. Podřezávání hrdel je dle nově nastavených trendů (viděno v poslední době ve Východních příslibech a Mr. Brooksovi) odvedeno v pečlivě aranžovaných záběrech bez střihu. Tam, kde bývalo zvykem uhnout pohledem (kamerou) se dnes věci dějí s naprostou samozřejmostí a bez příkras. Z krvavě-poetických kontrastů se pak formuje výsledná tvář filmu, která je přesně tak atmosferická, jak si ji umíte představit při pohledu na plakát. Todd ladně máchá břitvou, trousí přitom pomstychtivá moudra a zavírá oči jen předtím, co by mu mohla nabídnout jeho nová vztahuchtivá partnerka (Helen Bonham Carter a její výkon, kterému lze máloco vytýkat), které tak pečlivě servíruje ingredience do odporných masových bochánků.

Sweeney Todd je i přes svou obhroublou (avšak pečlivě systémovou) vizualitu křehkým příběhem, který by při stejném sdělení v rukou jiného režiséra mohl být klidně barevnější a méně depresivní. Buďme však rádi za Burtona a jeho specifické umělecké cítění. I když už to dneska není záležitost pro fajnšmekry a burtonovsky „bizarní“ přístup k látce se příliš zprofanoval a zpopularizoval, i po x-té se stvrdilo, že když si tenhle podivínský introvert sedne za kameru se sebeomletější pohádkou, vždycky z toho vyplyne něco výjimečného. A to už jsem nad touhle „burtonovskou sázkou na jistotu“ po prvním traileru lámal hůl.