Dá-li se věřit předpovědím starých Mayů, máme to za pár. Titulního roku totiž přijde konec světa, plošná velekatastrofa, kterou nepřežijí ani švábi. Chuck Norris patrně ano, ten se ale v novém filmu Rolanda Emmericha (Hvězdná brána, Den nezávislosti, Patriot, Den poté, 10 000 př. n. l.) pohříchu nevyskytuje. Na rozdíl od Arnolda Schwarzeneggera, ale o tom až za chvíli.

Věc se má tak: Vinou jakéhosi se sluneční aktivitou spojeného rošťačení (nechtějte, prosím, abych se zpětně zkoušel vyznat ve všem tom pseudovědeckém blábolení) se rozzlobilo zemské jádro a vystrčilo všemu nad sebou ultimativní prostředníček. Vědec Adrian Helmsley (Chiwetel Ejiofor) zjistí, jak se věci mají, a okamžitě zalarmuje americkou vládu. Ta se rozhodne udržet záležitost v tajnosti a informovat jen špičky ostatních národů.

Mezitím se neúspěšný spisovatel a úspěšně rozvedený otec dvou dětí Jackson Curtis (John Cusack) potýká s odcizenými ratolestmi i svou evidentně ještě nevyschlou láskou k ex-manželce (Amanda Peetová). Na výletu do Yellowstoneského parku se ovšem setká nejen s podezřelým chováním vědců a vojáků, ale také s poněkud maniakálním rozhlasovým „prorokem“ Charliem Frostem (Woody Harrelson), jehož prognózy vyhlížejí jako klasické blábolení pomatencovo, ale my samozřejmě víme, že jsou do puntíku pravdivé. Mimo jiné přijde řeč i na to, že vláda o všem ví, a potajmu kdesi postavila obrovské vesmírné lodě, na nichž má skupinka vyvolených uprchnout do bezpečí.

Tahle informace se Jacksonovi bude brzy hodit. Po celém světě totiž začne narůstat frekvence a intenzita nepříjemných úkazů, které vypadají jako zemětřesení, ale jak už vědci vědí, ve skutečnosti jsou předzvěstí posunů zemské kůry, která vzápětí vyústí v rozpady celých kontinentů, obrovské vlny tsunami, efektní záběry destrukce slavných monumentů, atd. Když všechno definitivně krachne, Jackson včas naloží do limuzíny ex-rodinu (včetně maminčina nového přítele, který má shodou okolností za sebou asi dvě lekce létání, což se mu o něco později bude hodit při kopilotáži šestisettunového ruského Antonova) a hurá na zběsilý útěk rozkládající se Kalifornií vstříc mlhavé vidině bezpečí, resp. nesmrti.

Z určitého úhlu pohledu je Emmerichův film, který se distributor kupodivu nerozhodl vybavit podtitulem „Úplně všechno jde do prdele“, ambiciózní a ve výsledku i docela působivý. Triky jsou náramné, řada jednotlivých záběrů může u méně odolných jedinců způsobit pokles čelisti, a třeba zmiňovaná scéna úprku v limuzíně je spektakulervoucí (byť samozřejmě takovým tím comicsovým způsobem, bez ohledu na logiku, fyziku a pravděpodobnost). Prvním kamenem úrazu ovšem je, že film má neuvěřitelných 158 minut, což je doopravdy znát, a ony efektní pasáže z nich tvoří asi tak čtvrtinu.

A tak, zatímco po světě umírají desítky milionů lidí za vteřinu, my se věnujeme figurkám, které jsou nám dosti ukradené, případně jim nepřejeme smrt jen proto, že je hraje nějaký sympatický herec či herečka (Cusack, Ejiofor, Peetová, dosud nezmíněná Thandie Newtonová coby prezidentova dcera). Obecně vzato jsou, když přijde na budování postav, Emmerich se spoluscenáristou Haraldem Kloserem v hlubším háji než Agáta Hanychová nad křížovkou. Takže po značnou část filmu se z plátna line lezavá nuda, přičemž poslední cca dvacetiminutovka už je vyloženě z kategorie „tak už se zachraňte nebo chcípněte, ale já chci domů!“ I když, pravda, kmitne se v ní i jedna z dementně zábavných scének, to když je v plném proudu boj o život většiny dosud nezemřevších, zatímco nás Emmerich minutu napíná vizuálním otazníkem zda se roztomilý pejsek včas dostane k paničce. Ukoptěně vtipných momentů tu samozřejmě, jak už je tomu u Bestie ze Sindelfingenu zvykem, není málo. Například minidialog při letu nad totálním ohnivým infernem, připomínajícím výbuch několika sopek najednou: „Co to je?“ – „Havaj.“ – „To není dobré.“

Zase jich ale není dost na to, aby „guilty pleasure“ faktor tupé zábavností 2012 byť jen na okamžik zahlédl výšiny, v nichž se pohyboval Emmerichův opus magnum Den nezávislosti. Naopak, místy se od nás snad čeká, že to všechno budeme brát trochu vážně (Patriot alert!). Čím si nejsem tak docela jist je, má-li být humorem nebo naopak snahou o autentičnost určitá vztažnost k současné světové situaci: Například americký prezident je černý (byť je samozřejmě možné, že Danny Glover byl obsazen ještě před vítězstvím Baracka Obamy), nebo se v rámci státnického projevu kalifornského guvernéra v televizi na okamžik objeví velmi špatný imitátor Arnolda Schwarzeneggera, prohlásí, že „zí vórst iz ouva“, a umře.

Obecně vzato také nevím, co si s 2012 vlastně počít, respektive jestli vám cestu do kina doporučit nebo vám zatarasit vchod vlastním tělem. OK: Máte-li vyšší práh nudy a zálibu v efektních trikových gejzírech, jděte. Jste-li přírodovědci a máte v kapse něco marihuany, jděte. Používáte-li v souvstažnosti s filmy často slovo „slátanina“, zůstaňte probůh doma. Jste-li Chuck Norris, preventivně zabijte Matku přírodu.

P.S.: 2012 je de facto nic proti ničemu, skutečnými obavami mě naplňuje skutečnost, že příštím filmem Rolanda Emmericha by měla být adaptace sci-fi klasiky Isaaca Asimova Nadace, obsahující nula procent výbuchů a devadesát devět procent inteligentních dialogů. Snad mu v její realizaci ještě něco milosrdně zabrání. Konec světa, třeba.