Střílečky podle skutečných událostí jsou poslední dobou hodně žádaným artiklem. Stačí se podívat na úspěch Amerického snipera nebo Na život a na smrt (Lone Survivor) a musí vám být jasné, že Bayova režijní volba byla inspirována stejně tak náklonností k army pornu, jako finančním kalkulem. Studio si dost možná uvědomilo, že když z něj vymáčkne další Transformery, mohl by ten jeho srdcový projekt - na rozdíl od Potu a krve - alespoň něco vydělat. Padesátimilionový report z libyjské fronty zatím sice sbírá diváky opatrně, ale minimálně v USA jsou s ním ti méně nároční diváci spokojení. A vy možná budete taky, pokud máte rádi báječné muže s plnovousy, co drží v jedné ruce obří krochnu a v druhé zbytnělé ego.

13 hodin vychází ze skutečných událostí, kdy se pár bojůvek v Benghází sešlo a řeklo si, že by nebylo úplně od věci oslavit jedenácté září útokem na americkou ambasádu. Nepočítali ovšem s tím, že zhruba míli od ambasády leží tajná základna CIA, která tu dohlíží na obchod se zbraněmi, co zbyly ve skladech po Kaddáfím. Obsazení? Hrstka oficírů, jistěná šesti elitními vojáky posbíranými ze speciálních jednotek. Do tohohle bohem zapomenutého koutu pak přijíždí Jack Silva (k nepoznání zarostlý John Krasinski), aby tu dělal bodyguarda CIA operativcům, co z místních obchodníků tahají rozumy ohledně jejich operací a podmazávají stovkami tisíc dolarů kolečka tak, aby se točila jejich směrem. Prostě rutina operací, o kterých by průměrný daňový poplatník neměl pro jistotu nic vědět.

Od Baye byste možná čekali útok na první signální hned od úvodních minut, ale snímek nakračuje rozvážně. Nasraná země s nasraným obyvatelstvem tak trochu evokuje Černý jestřáb sestřelen, doposud odolávající etalon soudobého vojenského žánru, na který se v Ridleyho filmografii často zapomíná. Bay si evidentně přečetl někde v letadle knížku od Mitchella Zuckoffa o tom, jak se to v Benghází celé podělalo, a zavětřil stopu. Tohle by mohl být jeho Černý jestřáb. Po letech adorování armády v Transformerech nebo ve finále Mizerů 2, by konečně klukům v uniformách mohl postavit pomník. Musí na to jít od lesa, neunáhlit se a nezačít hned sypat zpomalovačky a mohutné tankové ofenzívy. Hlavně nepřepálit start.

Tahle opatrnost bohužel vedla k tomu, že snímek stráví skoro hodinu budováním oné atmosféry tikající bomby, co může kdykoliv vybuchnout. Divák je příliš dlouho napínaný a malé výrony násilí, které jsou rychle uhašeny, ho logicky příliš neuspokojí. Potíž je v tom, že Bay jaksi v první hodině nemá o čem vyprávět. Celé je to mariňácký small talk o manželkách trpících doma, přerušených opušťácích a napínání svalů za rozumbrady ze CIA, co mají sice tituly z nejlepších vysokých škol, ale bouchačku vždycky uchopí tím nesprávným směrem. Bay se úzkostlivě vyhýbá politizování, i když bude logicky za fanouška republikánů a každý demokrat mu na záda nakreslí terč. Ale ne, žádná postava tu moc neřeší, kde, proč a za koho bojuje. Snad jen Krasinski má ke konci trochu krizi svědomí, ale to hlavně proto, že na něj doma čeká manželka a kupa dětí.

Úmyslným vyprázdněním zápletky se tak ona pasivní hodinka nepříjemně táhne. Máme sice možnost poznat jednotlivé mariňáky (kvůli plnovousům si je možná budete trochu plést, ale nakonec to zmáknete), nicméně tihle chlapci skutečně nejsou moc komplikovaní. Krasinski i James Badge Dale jako hlavní opory týmu jsou herecky i fyzicky v pohodě, speciální úderníky jim věříte bez mrknutí oka, a tím je v podstatě mise splněna, protože všechno ostatní visí na režisérovi.

A Bay v zásadě dodá, co se od něj očekává, ačkoliv v trochu zdrženlivější formě. Jako by na jeho zádech neustále visela zodpovědnost z toho, že adaptuje něco podle skutečných událostí. V případě Pearl Harboru věšel neexistující romantický podtext na fiktivní postavy a neměl problém se zpomalenou pumou penetrující americký křižník, ale tady jako by se zdráhal dělat epické oblety kolem hrdinů ozářených explozí. V první půlce bojů, které s přestávkami vykrývají dvě třetiny filmu, sledujeme spíš Baye imitujícího vše, co funguje ve válečném žánru. Kdybyste zakryli jméno režiséra, dost možná budete mít pocit, že je 13 hodin jen z produkce Michaela Baye, který někde z pozadí instruuje mladého, schopného režiséra a dává mu rady do života. Možná je to tím, že musel Bay poprvé pracovat s novým štábem. Možná skutečně chtěl spíš vyprávět, čemuž odpovídá i čtyřhodinový pracovní sestřih, který se mu nakonec povedlo osekat na 140 minut. I to je však na tuhle látku příliš a malá redukční dieta by prospěla hlavně v úvodu. A to neříkám jako Bayův fanda, spíš jako amatérský dramaturg.

Jakmile padne první výstřel, samozřejmě dostanete army orgie prvotřídní kvality. Popálení, krví zbrocení obři s nabitými zásobníky odrážejí další a další vlny útočníků. Poměr killů je samozřejmě vysoko ve prospěch Američanů, asi jako když hrajete Call of Duty na nejnižší obtížnost, a některé ukončováky, kdy kulka proletí spánkem libyjce těsně před tím, než bezvládné tělo upustí panzerfaust a vyhodí do vzduchu svoje bezprostřední okolí, vás naplní takovou tou satisfakcí, za kterou se v následujícím okamžiku trochu stydíte. Ano, ty hořící koule z masa a kostí jsou taky lidi. A i když se Bay nevyžívá v rostřikování lidských ostatků do prostoru jako jiní, masakr je dobře patrný i v zeleném oparu noktovizorů.

Přehrajte si trailer Místo intenzity Černého jestřába to ale Míša hraje trochu víc do šířky. Snaží se o dvojí expozici, kdy na střechách sekají mariňáci hlavičky "zombíkům" přelézajícím zeď (nějak si holt hrdinové ty protivníky musí dehumanizovat), zatímco CIA ve sklepě zoufale škemrá o vojenskou podporu, nebo alespoň nějakého toho drona na vyplašení motivovaných vesničanů s ákáčky. Je to trochu neohrabané, ale musíme Bayovi přičíst snahu o vrstevnatější děj, jakkoliv se to opět zvrhne jen v chlapácké hlášky a ideový souboj lidí, co v boji používají olovo s těmi, co vládnou inkoustem. Nic překvapivého, ale když už máte pocit, že 13 hodin doklepne svou časomíru na volnoběh, Michael se konečně rozeběhne k penaltě.

Závěrečných dvacet minut jsou jatka, na která jste se možná "těšili". A taky ukázka, že proti těžké technice nemá ani sebelíp vycvičený pěšák žádnou šanci. Z hlediska stavby děje jde o křečovité zakončení, jako kdyby najednou Bay zjistil, že přetéká do hokeje, a snažil se všechno rychle vyřešit, ale absenci myšlenkového ocasu, který by vám vrtal hlavou po cestě z kina, zcela vynahradí vizuální masakr, co vám lebeční prostor dokonale vygumuje. Je to tak trochu léčba šokem, surově naservírovaná pointa, přesně jak byste od Baye čekali, ale zároveň to k těm potrhaným, popáleným a unaveným hrdinům téhle zatraceně dlouhé noci vlastně patří. Podobně jako film samotný nejsou moc sofistikovaní a vidíte jim po prvních pár minutách až do žaludku, ale to neznamená, že je nerespektujete za to, co symbolizují. 13 hodin je neotesaným a trochu rozvláčným pokusem o další vojenský pomník. Může vám být trochu lhostejný, budete ho považovat za až trestuhodně mělký, ale svoje ctitele si určitě najde. A nebude jich málo.