Peter Berg je co se akčních filmů týče borec. Jakmile má někde něco vybuchovat nebo dostanou herci příkaz začít kolem sebe máchat samopalem, je na co koukat. Navíc už minimálně v Království ukázal, že se nebojí spojit akční nářez s něčím malinko ambicióznějším. Bitevní loď sice byla ekvivalentem filmové lobotomie, ale s příběhem podle skutečné události Na život a na smrt se opět vrací do vod ambicióznějších filmů. To ovšem samozřejmě neznamená, že v něm neumře asi tak sto lidí.

Na život a na smrt: FOTOGALERIE

Samotný děj nepatří mezi nejsložitější, ale Bergovi se povedlo z toho paradoxně udělat výhodu. O čtveřici hrdinů nic nevíme a není snadné odlišit jednoho od druhého. Všichni jsou stejně oblečení, zarostlí a drsní a při honu na teroristu se něco ošklivě pokazí. Bergovi se však i díky efektním a působivým záběrům u úvodních titulků, kdy ukazuje, jaké peklo je výcvik Navy SEALs, donutit diváka, aby nekoukal na film o Wahlbergovi a jeho třech kámoších, ale na akci jednotky, která funguje jako dokonalý organismus.

Námořníci mezi sebou nemluví o ničem osobním a je i celkem složité zapamatovat si jejich jména, na druhou stranu tenhle přístup, kdy celou čtveřici začne člověk brát jako jediného hrdinu, funguje ve scénách, kdy dojde k samotnému střetu, naprosto skvěle. Člověk najednou ví, proč ti čtyři tak horlivě bojují, věří, že jeden by druhého jednoduše nenechal ve štychu a chápe, proč jsou ochotní obětovat svůj krk pro zbytek. Funguje to a ačkoliv některé scény mohou působit zbytečně pateticky a umírání ve zpomalovačkách je obecně považováno za klišé, tady má tohle všechno své opodstatnění. Tahle parta nebojuje za Ameriku, svobodu nebo tak něco. Bojují sami za sebe a vy jim to budete žrát.

Berg navíc akční scény servíruje v dech beroucí podobě. Jsou ve filmu sice jen dvě, ale první má skoro půlhodinu a u té druhé nuda taky nehrozí. Je radost sledovat, jak se mění styl i razance boje čtveřice dokonale vycvičených profesionálů a stovky horalů se samopalem v ruce. Připravenost, taktika a zkušenost se tu střetávají s maniakálním odhodláním a přesilou a zajatce nebere ani jedna strana. Je to intenzivní, brutální a působivé. A taky bergovsky narvané adrenalinem a zároveň přehledné.

V poslední třetině filmu však dojde k několika zásadním změnám. Mark Wahlberg dostane víc prostoru a začnou se řešit otázky lidskosti, což sice není vyloženě ke škodě věci, ale, ačkoliv jde o příběh podle skutečnosti, najednou Na život a na smrt vypadá trošku jako kýč a některé scény, včetně souboje s hlavním padouchem, jakoby vypadly z úplně jiného filmu. Po realistické, odosobněné a ve své jednoduchosti působivé hodině to najednou vypadá, jako kdyby tvůrci dostali příkaz „pokusme se urvat Oscary“. Nejde vyloženě o něco, co by člověku zkazilo zážitek, ovšem pocit, že posledních třicet minut patří do nějakého jiného filmu, se asi dostaví u většiny lidí.

I přesto je však Na život a na smrt skvělý válečný film, od něhož většinu času nedokážete odtrhnout oči. Peter Berg se rozhodl pro civilní vizuální styl a místo na jindy typické syté barvy spoléhá na šeď a skoro až dokumentární look. K filmu to sedí, pořád jde o skutečný a krutý příběh a dělat z něj prvoplánově hezkou podívanou by asi nebylo moc fér. Kouká se na to pořád hezky, ale hledání, kde se Berg inspiroval u Manna jako v Království nebo jestli se nepokouší jít ve stopách hitu Černý jestřáb sestřelen a propadáku Zelená zóna, nikam nepovede. Což je dobře.

Na život a na smrt je vydařný akčně-válečný film, jehož děj se dá odvyprávět jednou kratší větou, ale tvůrci si toho byli vědomi. Vsadili tedy na působivé akční scény a zajímavou práci s ústřední čtveřicí hrdinů. Zamrzí vlastně jen to, že ke konci přeci jen sklouzli k laciným klišé, jimž se celou dobu buď elegantně vyhýbali, nebo s nimi celkem chytře pracovali. První hodinu však oči od plátna neodtrhnete.