Líp to natočit nešlo! Už poněkolikáté v rámci letošní oscarové sezóny mi tahle poznámka proběhla hlavou. Renomovaní tvůrci totiž chmátli po látkách, které buď nedisponují klasicky konstruovaným příběhem s jasně čitelným dramatickým obloukem, nebo se rozhodli pro materiál, jenž se filmovému zpracování poněkud vzpírá. Anebo… z těch projektů prostě tolik prýští fascinující realizační schopnosti jejich režisérů, že se dá jen uznale pokyvovat. Dovolím si tvrdit, že většina z chválených tvůrců letošního roku své nejlepší filmy natočila jindy, nebo se k nim naopak propracuje v letech příštích – že úplně top budou v jejich kariérách jiné látky - každopádně i tak je obdivuhodné, jak se popasovali s aktuálními velkými výzvami.

Danny Boyle měl situaci snad ještě složitější než třeba Darren Aronofsky či David Fincher. Ať se člověk podívá na 127 hodin z jakéhokoliv úhlu, ať si jakkoliv ujede na vedlejších linkách, jež jsou snaživě zapouštěny do filmu, pořád je to skromná povídačka o horolezci, jemuž spadl na ruku šutrák. Mladík a balvan. Člověk, kámen, kopec smůly. A necelá hodina a půl otázek, jak tenhle námět podat způsobem, který by neutrápil strnulostí. Sledovat chlapíka, jak šest dnů stojí v soutěsce, zírá na svou modrající ruku a zoufá si, to jednoduše není nejpříhodnější námět pro hraný celovečerák (tak jako jím nejsou ani situace, kdy vám uvízne ruka v poštovní schránce, nebo když se vám zaseknou pásy a vy dřepíte v autě).

Jenže tahle nehoda měla hodně divoké rozuzlení, okolo kterého se prostě vyplatí uvařit scenáristickou omáčku. Není tajemstvím, že ji vlastníma rukama (ehm) hodil na papír sám její hlavní aktér, toho času dobrodruh, solitér a nezlomný pokušitel přírody Aron Ralston. Díky tomu můžeme téhle neuvěřitelné story o vítězství lidské vůle uvěřit. Pro filmovou dramatizaci událostí je nicméně mnohem podstatnější, že se látky chopil právě oscarový Danny Boyle – elitní režisér, který by i krmení slepic na dědově dvorku zvládl podat jako audiovizuálně opulentní smršť emocí.

Tak se i stalo. Užívejme si to. Danny Boyle se jako věrozvěst „lehké“ kinematografie digitální éry posouvá s každým dalším filmem o kus dál. Své látky drží pořád pevně pod krkem, mistrně s nimi nakládá tak, jak se mu líbí, aniž by cítil nutnost zavděčit se všem divákům. Jeho formální přístup je přitom stále živější, energičtější a pro smysly výživnější. Časy, kdy se hrálo na okaté odskoky od hlavní linie, jsou dávno pryč - velká upozornění ve stylu „bacha, teď přijde prolínačka, snová sekvence nebo vsazená vzpomínka“ se prostě už nenosí. Boyleův živelný styl všechny ty hrátky s formou organicky propojuje do jednoho konzistentního proudu obrazových a zvukových vjemů, jenž se může točit okolo sebevíc statického děje, a přesto bude výsledný film strhávat „pohybem uvnitř“.

Až se budou příští divácké generace pídit po tom, jak že se to na začátku 21. století změnila audiovizuální kultura (a naše vnímání nejen z pozice diváků), Boyleova aktuální tvorba jim poskytne trefnou odpověď. 127 hodin v sobě nese esenci posunů v kinematografii pod vlivem milionů videí z YouTube, malých digitálních kamerek a internetu. Všechny ty probliky, dělení obrazu a výbušné vsuvky přitom slouží filmu, jenž by jinak brzy nudil dlouhým čekáním na finální řez. Dějově totiž není kde brát. Aronovy marné i nadějnější pokusy vymanit se z kamenného vězení se vždy rychle okoukají. Ani povinné etudy se spadlým nožíkem, docházející vodou nebo halucinacemi by v nějakém sušším a oldschoolovějším podání film neutáhly. Boyleův proud podnětů oproti tomu drží pozornost neustále, se samozřejmostí zrychluje a zpomaluje tep a přesně připravuje půdu pro drastický závěr.

Upřímně řečeno, nevím, jestli jsem ho úplně viděl, nebo jen protrpěl s přivřenýma očima a nehty zarytými do sedačky. Každopádně jde o adekvátní rozuzlení, přesně tak tělesně intenzivní a „nuceně“ nekompromisní, jak si zaslouží. Boyle se během něj opětovně usvědčí z virtuozity, co se týče nakládání s jednotlivými obrazy a zvuky – tenhle sveřepý britský režisér prostě vyrostl v mistra v servírování silných okamžitých prožitků.

Nejde přitom o exhibování. Za určitou prchavost dojmů může u 127 hodin spíš námět, a ne jeho podání. To je sice rychlé a nablýskané, ale naprosto účelné. Boyleův režijní přístup uškodil leda Jamesi Francovi: V usedlejším a více starosvětském podání by možná víc vynikl jeho stoprocentně přesvědčivý herecký výstup a před Oscary by mohl mít alespoň stejné šance jako Colin Firth. Za takovéto vyčerpávající one-man show se totiž obvykle dávají zlaté sošky. Letos to platit nebude. Franca nicméně provází pověst inteligentní hollywoodské naděje, tak si snad uvědomuje, že někdy musí ke štěstí bohatě stačit i to, zapsat si do filmografie výborné a jaksepatří kompaktní drama.

P.S.: Ralstonova spoileroidní zpověď je pořád sakra silná.