Warcraft jsem hrál. Akorát jsem to prokládal starým Red Alertem a občas si odskočil k NHLku, kde ještě válel Pavel Bure, takže to pár let bude. WOW mánie mě už minula, což mě nemrzí, protože jsem za ty desítky nepropařených dnů mohl stihnout něco užitečného. Ale zas vám holt nemůžu nabídnout recenzi zasvěceného hráče. Ještě že jich bude i tak moře...

Warcraft je totiž fenomén a jedna z nej zábavních značek tohoto století. A i když má vrchol popularity možná za sebou a čas u kompů ukrajuje spousta dalších produktů, pořád jde o neskutečně mohutný pojem. Expanze na plátna byla nevyhnutelná a zdá se být i velmi moudrá, protože díky filmu se ten název vetře do ještě více hlav a figurky z něj odvozené do ještě více pokojíků. A navíc, tenhle biják sám o sobě obstojí.

Warcraft: První střet: FOTOGALERIE

Dlouho očekávaná filmová verze se naštěstí nezřekla své předlohy. Díky tomu jsme se dočkali opravdu rozmáchlé válečné fantasy, v níž se to mezi orky a lidmi pěkně velikášsky rube. Tvůrci sice pojali první kapitolu bojůvek o Azeroth spíš jako pohádku než jako upocenou krvavou řež, naštěstí ale nenaroubovali příběh na nějakou lineární báchorku o tom, jak hodným princátkům šlapou po zahrádce zlobiví Shrekové.

Žádné dlouhé seznamovačky a vysvětlování: Invaze orků do světa lidí se rozpoutá okamžitě, oběma těmhle společenstvím ale můžete bez problémů fandit. Tak jako ve hrách si můžete zvolit stranu, protože tentokrát se nedělí na zlé a hodné, a těšit se na rubačku - a ta vždycky přijde brzy, což je rozhodně neokoukaný přístup.

Navíc funguje a baví. Na obou stranách se totiž vyrýsuje alespoň pět nosných charakterů, z nichž někteří jsou správňáci, jiní lavírují tak, jak jim osud klade překážky, no a další jsou za vyložené svině. Všechny hlavní figury mají i na minimálním prostoru srozumitelně nastíněné motivace, aby bylo dostatečně poutavé sledovat jejich vývoj během celého filmu.

Není to maličkost, spíš naopak základní stavební kámen úspěšného odpálení filmového univerza. Warcraft totiž hrozil tím, že se promění v tuctovou digitální přetlačovanou špendlíkových hlaviček, která bude jen oslňovat měřítkem a nekončící sérií bum prásk au půtek.

Ne že by se to na plátně neřezalo - během dvouhodinové stopáže se jde z akce do akce, z válečné vřavy do osobních soubojů jeden proti jednomu i do pestřejších naháněček. Režisér Duncan Jones se ale nenechává unášet velikostí bitev a pořád sleduje své hrdiny a vypráví jejich osudy.

Tvůrce povedených scifáren Moon a Zdrojový kód přitom neměl snadnou úlohu, protože nás musel během střízlivé dvouhodinové stopáže přivést do zcela neznámého světa, vysvětlit nám jeho zákonitosti a rozehrát linky jednotlivých postav tak, aby nás bavily, ideálně během několika dalších filmů. Všechno tohle ovšem zvládl přinejmenším obstojně, i když se musel obejít bez velkých hollywoodských hvězd, jejichž charisma v některých případech citelně chybí. Za tahouny tu ale holt jsou orkové z jedniček a nul, jejichž design je parádní a mimika, vystupování i emocionální drobnokresba minimálně v IMAXu fantastická. Jsou živí!

V tomhle ohledu je Warcraft od dob Avatara jasná jednička, a to i přesto, že prostředí, ve kterém se tihle hromotluci ohánějí palicemi, určitě je hodně umělé. Ta zélandská podmanivost známá nejen z Pána prstenů schází, výsledné vizuální podání je ale v kině minimálně o úroveň lepší než na monitorech. I kvůli tomu, že trikům pomáhá (a smysly pompézně balamutí) špičkový zvuk.

Jones má sice občas problém všechno bezešvě pospojovat dohromady (orci jako by se v některých pasážích na válečném poli jen poflakovali), dohání to ale realizační vynalézavostí a zápalem pro látku. Je fajn vidět fantasy, která se snaží na max využívat možností svého nadpřirozeného světa - ne jen měřítkem a fantaskní okázalostí, ale spíš vymýšlením až fanouškovských detailů, díky nimž se orkové můžou bavit házením koníků, rytíři hledáním jejich slabin a my frajerskými nástupy do bitek.

I když se ti nazelenalí hromotluci na plátně perou většinu stopáže, pořád je v jejich mlátičkách dost energie a variability, aby nezačaly nudit (potěší nejen nápaditost, ale i fyzická hřmotnost).

Naopak opravdu vyhrocená krvavost a osudovost ale téhle látce určitě scházejí a brání jí v tom, aby se od nedopečeného mixu Pána prstenů s Barbarem Conanem stala svébytným žánrovým milníkem.

Film jako Warcraft tu ještě nebyl. Na dobytí nějaké výsadnější pozice v rámci žánru ale nestačí – na to je přeci jen příliš uspěchaný a dětinský (ty brnění bych poslal expresně do Narnie), v globálu pak bohužel nedotažený.

Za každou upřímně nadšenou poznámku musíte přidat ALE. Třeba že Durotan je nejvíc cool, nakonec je ho ale ve filmu málo. Že Travis Fimmel je (jako nepřiznaný mladší brácha Toma Hardyho) v kůži Lothara největším hereckým tahounem filmu, ale jeho spoluhráči jsou kolikrát až příliš matní a třeba opilecké repliky podivné, než abyste ho mohli žrát. Potenciálně nejsilnější postavou je kouzelník Medivh, na překročení stínu ikonického Gandalfa se Sarumanem ovšem Ben Foster herecky nestačí. A Garona sice umí být sexy i roztomile živočišná (navíc ji scenáristi hodně podnětně zapustili do příběhu), její představitelka Paula Patton ale jako by si nezvykla na zubní implantát a celou dobu podivně šišlá...

Přehrajte si trailer Je tu spousta ohromně slibných momentů. Když hlavní padouch odhalí, že není jen stařičkým démonem, ale obstojí i v ringu... když jdou hrdinové nahánět orky, aby je měli jako rukojmí, a vrhají se pod zuby přerostlých vlků... když se naskakuje na lítající potvory a plachtí nad tisícihlavým válčícím davem... Ale vyloženou kulervoucnost u nich nehledejte. Snad příště.

Warcraft je nicméně opravdu velikášskou podívanou, hrdou na svoje herní kořeny, na svůj svět, kde řinčí meče a nevinní umírají šmahem po stovkách. A to se moc cení.

Má co zlepšovat. Na druhou stranu má i co dál vyprávět a rozhodně plně obstojí jako úvodní kapitola z megalomanské fantasy ságy, v níž by Froda a jeho hobití kumpány zašlapali do země dřív, než řekneš lembas.